Na chmelu nám scházelo pivo II.
30.06.2006
Martina Bittnerová
Společnost
Na česačce žádná toaleta prakticky neexistovala, matně vzpomínám na to, že za hromadou slámy existovalo něco jako veřejný záchodek. Pro městskou slečinku pak pravidelné používání tohoto zařízení znamenalo obrovské psychické vypětí. Podobné jsem pociťovala i při převlékaní, naštěstí hoši slušně odešli na požádání z místnosti, a navíc ráno odcházeli na pole dříve než já na česačku, proto jsem pak měla celý pokoj pro sebe.
Jeden z mých spolunocležníků našel kus torza zrcadla, a vůbec se o mě starali velmi náruživě, a když se ochladilo, zatopili v kamnech tak náramně, že jsem měla na všem oblečení tenkou vrstvu popílku.
Poměrně hodně mě rovněž deptaly dvě studentky Pedagogické fakulty, které se snažily nám upracovaným brigádníkům večer organizovat táboráky a vůbec kolektivní zábavu jako na pionýrském táboře. Když jsem se odmítla zúčastnit, přišlo mě asi pět lidí upozornit že trhám partu.
Kolektiv brigádníků obsáhnul i dvě dobrovolnice – noční sociální pracovnice, studentky Fakulty strojní, které si vydupaly dvoulůžkový pokoj, v němž se pravidelně večer střídali upracovaní brigádníci.
Docela jsem ty chlapce chápala, neboť kromě práce v té vesnici skutečně chcípl pes. Učinili jsme několik pokusů jít se osvěžit pivem do místní hospody, ale paradoxně v chmelové vísce pokaždé došlo pivo. Jak by pravil klasik – na takové návaly tu nejsme zařízení.V den kdy se střídaly směny, a vytvořilo se tím více volna, jsme se vydali do Podbořan a teprve tam jsme mohli svlažit hrdlo lahodným mokem.
Postupně jsme zvládli objevit ještě další dvě hospody, ale legend o tom, jak se na chmelu pije, jsme nedostáli. Jednoduše jsme měli poměrně hodně práce a únava vždy vykonala své.
Ale samozřejmě i humorné chvilky jsme si užily. A to když jsem si chodila z lenosti výhradně do pánských umývárek oplachovat ruce před jídlem, neboť stály blíže jídelně a za závěsem se krčil sprchující se mladík, jehož jsem si nevšimla, a nebo když jsem při cestě na improvizované wc za jednou hospodou spadla do jámy, přičemž za deset minut se to mé známé přihodilo taky.
Ale Starci na chmelu se nekonali. Za těch 14 dní vyplněných válečky, jídlem a pivem jsem si
vydělala na tehdejší poměry velmi slušné peníze, dlouhá léta jsem si schovávala výplatnici na památku. Za chmelovou mzdu jsem si tehdy pořídila mimo jiné černou džínovou bundu, která mi sloužila ještě mnoho dalších let a symbolicky připomínala desítky hodin u válečků.
Za vydělané peníze jsem také oslavila osmnáctiny. Mužský chmelový kolektiv mě nadchl a jen těžko jsem se vracela do dívčího školního.
Každopádně doma poté, co máma ucítila z mých svršků chmel a našla ve svetru torza chmelových šišek, jsem musela s pravdou ven. A dostala jsem pěkně vyhubováno. Přesto když slyším vyprávět starší kamarády o tom, jak jezdili se školou povinně na chmel, můžu si říct – taky jsem to zažila ale jinak a dobrovolně. Snad jen toho Filipa jsem tam mohl potkat. Možná jsem ho nepotkala kvůli tomu, že se ani já nejmenuji Hanka…