Jsme hlavně dobrodruzi, a tak ne že by nám šlo jen o to najet co nejvíc kilometrů. Do Košic jsme se svezli vlakem a odtud do Užgorodu poloprázdnym autobusem. Už tam to ale byla legrace. Spekulace nad tím, co všechno nám můžou ukradnout, o co nás můžou připravit... prakticky o všechno. „Hlavně ne o nástroje!“ předvádím drastický výsledek hranou fistulí. Smějeme se tomu, ale... Můj pohled padne na moje kolo. Horší jsme doma nevyhrabali, přesto působilo ještě moc dobře, proto jsme ho pečlivě oblepili lepenkou a ušpinili. Nevím, jestli to pomůže. Já myslím, že jo. Kluci mi ale dali přezdívku: „Návnada“.
Prej že i moje teplákovka od Vietnamců vypadá moc nově. Kluci vypadaj spíš jako vagabundi. Já jako student na výletě. To taky všude hlásím. Nejdřív v autobuse. „Jsme studenti!“ Kluci se toho rychle ujmou a sotva sednem na kola, říkaj to každýmu, s kým se daj do řeči nebo koho se ptaj na cestu.
Ačkoliv na nás nikdo neútočí, drobíček strachu přetrvává v nitru celý den. Žádný zločinci nás sice nepřepadávaj, zatim, zato nás každou chvíli proženou po vsi zuřiví psi.
Stmívá se. Ani jeden z nás to nahlas nepřizná, ale vlastně se bojíme všichni jen tak přespat venku. Vyvíjíme teorii o tom, že Divokej Západ by se měl asi přejmenovat na Divokej Východ. A tak hledáme nocleh. Za čokoládu s písničkou „my jsme chudí studenti“ nás velmi ochotně ubytujou zemědělci ve svym hospodářskym stavení. Máme to bez hygieny, ale to nám naprosto vyhovuje.
Další den o pár desítek kilometrů dál. Hornatá krajina, tolik podobná té naší, pěkně ubíhá. Jsou tu ale šílený kopce. Odtlačíme kola do lesa, abychom si odpočali a v klidu pojedli klobásy z domova. (Hladoví domorodci by nás o ně mohli připravit.) Posilnění nepomůže, a tak si stopnem rychlostní náklaďák. Za půl hoďky jsme nahoře.
Nakupovat jdeme jen s jednodolarovkou. Kdoví, jestli by se tady nenašel člověk, kterej by nás pro ni zavraždil. Jdeme všichni pohromadě. Prodavačka by se přetrhla, jenomže může nám nabídnout jenom vodku, fazole a sirky. Vodku berem.
I ta jednodolarovka se rychle rozkřikla. Před krámkem stojí stádo usmolených dětí. Slitujeme se a rozbalujeme jim čokoládu. Pak urychleně opouštíme rvoucí se chumel.
Na mapě jsme našli hotel. Na Zemi ne. Z hotelu zbyla jen ruina. Nebyla první, ale tahle nás opravdu mrzela. Rychle jsme museli najít náhradní řešení. Objevili jsme ho v lese. Srub. Nedaleko obydlí. Vstřícní lidé, kteří nám za čokoládu nabídli nejen přespat, ale také uvařit čaj v samovaru. Kolem srubu několik prázdných flašek od vodky. To nás inspirovalo, vypili jsme tu naši. Vegetit na území – byť bývalého - Ruska a nenapít se vodky, to by byl hřích.
Třetí den. Ráno se ošplíchnem v potoce a vyčistíme si zuby, aby se neřeklo. S neutuchajícím zájmem pozorujeme kraj. Starej režim do ní vyryl podpis jako šrám. Spousta pomníků zašlý slávy, spousta nedostavěnejch, megalomanskejch budov, který začaly chátrat dřív, než se do nich lidi nastěhovali. A potom ten kontrast paneláků vedle pravoslavnýho kostela! Ani se těm věřícím nedivím. Buclatý kopule dejchaj alespoň nějakou nadějí.
Odpoledne máme v plánu se kus cesty svézt autobusem. Na zastávku přirachotí muzejní typ. Všechny místa obsazený a řidič se s náma samozřejmě hádá, že nemá žádný místo. Čokoláda nepomůže. Dolarovka jo. Řidič poskládá lidi na sebe, přes sebe, pod sebe a najednou je místa dost. Nastoupíme a různě zkrouceným cestujícím rozdáme po čokoládě.
Vezeme se asi dva kilometry. Potom autobus párkrát vystřelí, odfrkne, zabublá – a chcípne. Řidič zkouší startovat. Jednou, podruhý... Lidi se začnou tiše zvedat. Po třetím neúspěšným startování jsme v autobuse už jen my tři. Řidič se na nás otočí. „Nejede to, chlapci!“
O dvacet kiláků dál na konci úplně obyčejný vesnice novej penzión. Není ještě večer, ale zachce se nám vyzkoušet taky něco jinýho. Luxusní pobyt. Jdeme dovnitř, nikde nikdo, křičíme, voláme – až konečně dorazí správce. „Ještě nemáme oficiálně otevřeno. Musim se zeptat šéfa,“ informuje nás.
Ukazuju na jeden z prospektů na pultě. „Ty vole, tady je i sauna!“
A pak se ukáže velkej kápo i s gorilou. My idioti! Sami jsme jim vlezli přímo do chřtánu!
Historka o chudých studentech nám tentokrát nepomůže. O všechno nás oberou, mrtvoly zahrabaj v lese. Nikdo se nic nedozví.
Trojka proti nám se zbraněma. My s otvírákem na konzervy.
Pak kápo promluví. Co říká? Co to říká? Asi potřebuju naslouchátka. Kápo nás tu nechá přes noc, ale za deset doláčů.
„To nám je líto, u nás jen pět,“ vzpomínáme na obsah prkenice, načež urychleně balíme k odjezdu. (Jasně, že máme tolik, i víc, ale nebudeme jim tupě ukazovat kde.)
Kápo mávne rukou. První hosti, nebude s náma dělat štráchy. Pět doláčů mu stačí. Můžeme použít bazén, saunu, co si budeme přát. Nechceme taky nějaký holky?
Rozpačitě připomínáme, že nemáme oběživo.
Kápo odchází a správce nás uvede do našeho pokoje. Potom nám řekne, že je nám celý lokál k dispozici a odporoučí se na svý místo. Horká sprcha! Sauna! Dvacet bazénů! Jsme zase lidi! V baru na nás čekaj tři mladý holky. A sakra!
Náš vyslanec jde za správcem a ukazuje děravý kapsy. „Nět děngi.”
Správce na něj spiklenecky mrkne. „To je moje dcera a její kamarádky.“
Tak jo. V baru je místa dost. Žádný rezervé. Jdeme na to! Konečně se nám na tý Ukrajině něco líbí. Holky jsou veselý a kamarádský. Krev a mlíko.
Ale nic se nesmí přehánět. Ve vší počestnosti. Aby nám kápo zejtra nerozbil reflektory.
Ráno mizíme ještě za svítání. Obrátíme to.
Rudá záře za našimi zády se lehce odráží i na obloze před námi. Nedokonalá kopie barvy. Kdesi tam daleko tušíme Tatry a Krkonoše, nedokonalou kopii Ruska. Naštěstí nedokonalou. Sborově myslíme na to, že i když je tahle cesta úžasně adrenalinovej výlet, opravdu rádi se zase vrátíme k nám, domů.

Další tvorba autorky: www.sweb.cz/sindelarovar

Zdroj fotografie: www.autodopravakocourek.com