A jak už tomu tak bývá, i když jsem si řekla, že budu šetřit, nebudu nikam chodit, nic si kupovat a snad tak dám získaný deficit do pořádku, se ukázalo, že to tak být nejspíš nemůže. Vrátila jsem se ze Šumavy a všichni mí přátelé mě chtěli vidět. V kavárně na dámské jízdě, v pizzerii na třídním srazu atd.

A tak jsem se rozhodla jednat. Přemýšlela jsem, kde ty potřebné peníze mohu tak narychlo sehnat. Pak jsem se zahleděla do polic své knihovny a vytáhla odtud několik nepotřebných, ale naprosto neopotřebovaných knih a dvě učebnice. Zamířila jsem s nimi s kamarádkou po bohu do antikvariátu.

V prostoru přeplněném knihami jsem se za svůj hanebný čin velmi styděla – jenže tentokrát jsem ty peníze opravdu potřebovala. Když na mě přišla řada a majitel antikvariátu si nás pozval za plentu, vytáhla jsem postupně všechny knihy z batohu a vyložila mu je na stůl.

Zkušenými pohyby všechny knihy překontroloval a pak mi za ně nabídl 280 Kč. Ty knihy měly ale hodnotu kolem 1300 Kč! Ráda bych teď napsala, že jsem mu řekla, že to ty knihy radši sním, ale já to neudělala. Místo toho jsem kývla na nabízenou částku, spolkla nadávky a zavřela prázdný batoh.

A pak jsem si vzpomněla, že má báječná kamarádka zanedlouho oslaví dvacetiny a vydala jsem se jí za utržené peníze koupit dárek. Koupila jsem kalendář. Až pak jsem si samozřejmě uvědomila, že je dokonalým symbolem pomíjivosti a že jsem tentokrát chtěla koupit něco výjimečného, co si bude pamatovat.

Rok je přeci tak krátká doba! Pak jsem se na to ale podívala jinak – pokud z něho bude mít celý rok radost - pak je ten rok vlastně docela dlouhá doba a za ty knihy to stálo.

Peníze na kafe ani na pizzu mi nezbyly. Ale koupila jsem si Respekt.

Zdroj fotografie: www.google.com