Velmi špatnou, zdůraznil. Všechno se ve mně sevřelo. A pak jsem se dozvěděla, že od 1. srpna přestanou jezdit v Ústeckém kraji autobusy. "To si děláš srandu," konstatovala jsem nepřesvědčivě, doufající, že jen zkouší mou trpělivost. Samozřejmě, že když vyšlo najevo, že si srandu nedělá, tak jsem se naštvala úměrně k tomu, jak zářivě jsem se toho dne probudila. Chudák manžel, svou zlost jsem nepatřičně nasměrovala k němu a víceméně jsem mu třískla s telefonem s tím, že TOHLE si přece nikdo nemůže dovolit. Ze dne na den zrušit všechny autobusové linky.

Hned poté jsem shodou okolností potkala paní, jejíž manžel je řidič autobusu a ta mě ujistila, že o ničem neví, tudíž je to zcela jistě fáma a manžel prý se chystá do práce jako obvykle. Uklidnila jsem se a moje růžová nálada mohla znovu rozprostřít své paprsky na svět okolo mne. Zářila jsem až do večera, kdy jsem se docela náhodou z internetových zpráv dozvěděla, že by to přece jen fáma být nemusela a začal ve mně hlodat červíček pochybností.

Pro jistotu jsem si domluvila s kamarádkou náhradní odvoz, sice o hodinu dřív, než jsem potřebovala, ale jistota je jistota. A v tomto připadě se ukázalo, že jsem skutečně vsadila na jistotu, neboť autobusy opravdu nevyjely.
V práci jsem dala průchod svému rozčarování nad tím, že v našem státě si opravdu každý může dovolit všechno a na obyčejných lidech nikomu nezáleží. Nějaký chytrák v rádiu dokonce prohlásil, že lidé si HOLT musí pomoci sami. Tím samozřejmě myslel, že musí jezdit vlastními auty. A co ti, kteří auta nemají?

Podobna přetlakovému hrnci jsem s kolegyněmi probírala mé možnosti, neboť samozřejmě patřím do té skupiny těch, kteří auto nevlastní. Zbývá mi tudíž: Vykrást banku a rychle si nějaké pořídit a ještě rychleji (nejlépe do 24 hodin) složit řidičské zkoušky.

Nebo: Volat aerolinky a objednat si letadlo. To by asi bylo vzrůšo...
Nechat si narůst křídla (o téhle možnosti jsem několikrát vážně uvažovala, věřili byste tomu?).
Nebo chodit pěšky. Kdybych každé ráno kolem páté vyrazila, do těch sedmi bych to do práce stihla, no ne? A po práci (nutno podotknout, že třikrát do týdne končím v šest hodin večer) mě ty dvě hodinky svižné chůze přece potěší, nemám pravdu? Koho by to taky nepotěšilo...

Ještě jedna možnost by připadala v úvahu: Jízda na kole. I to jsem probrala se svým unaveným a bezmocně vzteklým mozkem. Jezdím na kole ráda, ale po 10ti hodinové šichtě mi to jako prima vyhlídka zrovna nepřipadá. A doma ještě skákat kolem tří dětí, udělat večeři, uklidit, apod.

Ráda bych tyhle možnosti nabídla těm, kteří jsou v klidu i nyní, kdy opět hrozí stejná situace: Autobusy možná v září nevyjedou. Lidem, kteří mají k dispozici dostatek peněz (třeba na každodenní používání taxislužby), vlastní auta (někdy i s řidičem), nebo možnost prostě zůstat doma a počkat, jak se to vyvrbí. Lidem, kteří rozhodují o nás - bez nás. Já tyhle možnosti nemám a se mnou spousta, spousta dalších.

Po mateřské jsem dlouho nemohla najít práci, po roce ji konečně mám a teď bych o ni měla přijít jen kvůli tomu, že se tam nemám jak dostat?

A tak pro mě tahle situace přesně vystihuje rčení: Visí nade mnou Damoklův meč. A nejen nade mnou. Visí nad námi všemi. Jak dlouho si to ještě necháme líbit?

Zdroj fotografie: www.mestskadoprava.net