Dnes, 5 let od útoků na Světové obchodní centrum v New Yorku a washingtonský Pentagon, je tenhle den zapsán v paměti celého lidstva. Každý člověk má svůj vlastní příběh tohoto dne, přináším vám několik z nich.

Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Nebo dokonce i lépe. Přišla jsem domů ze školy a zapnula rádio, byly asi pů čtvrté odpoledne. Ve zprávách hlásili, že do budov newyorského WTC narazila letadla. Nevěnovala jsem tomu pozornost, nechápala jsem, co to znamená. Kolem páté, kdy tehdy dávali Přátele, jsem se i s bratrem posadila k televizi. A co to - nedávali Přátele, nýbrž mimořádné zprávy, v nichž donekonečna opakovali stále stejné záběry, z nichž šel strach. Když přišel táta domů z práce, šla jsem mu naproti do chodby a jen tak mimochodem řekla, co se stalo. Ani si nesundal boty, sedl si k televizi a jen se díval. Zanedlouho jsme tam seděli všichni, včetně mé kamarádky, které měla narozeniny a přinesla proto dort. Bylo to neuvěřitelné. Tak hrozné, že tomu téměř všichni odmítali uvěřit. Dlouho potom se nemluvilo o ničem jiném.

Druhý den jsme byli ve škole vyzváni, abychom povstali a drželi minutu ticha za oběti teroru z minulého dne. Byla to jedna z nejdelších minut, co jsem zažila. Asi o měsíc později za námi přišla paní, co to všechno prožila v New Yorku. Vyprávěla nám o mučivé atmosféře, o strachu a děsivém tichu po tom, co věže spadly. Šel z toho mráz po zádech a jsem si jistá, že na tuhle událost, bez ohledu na to, co se od té doby stalo, nikdy nezapomenu.

Každý máme ten svůj příběh 11. září, většina z nás byla mimo nebezpečí a tato tragédie se mnohých zdánlivě nijak nedotkla. Jak vzpomínají lidé, 5 let po úderu?

Někdo to tak vůbec nevnímá a považuje událost za minulost:

Jak prožívám 11.září? Moc pěkně, má mamka má narozeniny, a vždy uspořádá velkou oslavu, umí moc dobře vařit a vždy připravý nějakou specialitu, je to pro mě radostný a štastný den, připomíná mi jako každy jiný všední den jak skvělý člověk je má maminka, jak skvělý člověk mě vychoval, ten nejlepší přítel před kterým nemusím mít žádné tajemství a můžu se na ní kdykoliv s čímkoliv obrátit. Tímhle štastným zamyšlením a touhle oslavou je pro mě 11.září, to že se právě v tenhle den stal útok na 11.září, za to já už nemůžu, je to událost která se stala, netrvá, už je to minulost...

Někdo vzpomíná, přestože i oslavuje:

 

Dne 11.9.2001 jsem se chystala na své první rande se svým přítelem. Sešli jsme se kolem třetí hodiny odpoledne na parkovišti a potom, co jsme koupili kočce žrádlo, jsme zamířili do baru. Ráda bych napsala, že jsme se spolu bavili, ale spíš jsem neustále mluvila já. Každopádně když jsem z baru odcházela, měla jsem dobrý pocit. Jenomže pak jsem kolem šesté hodiny dorazila domů a o tom, že došlo k teroristickému útoku jsem se dozvěděla od rodičů. A jak mi bylo? Když jsem viděla ve zprávách, jak se to neštěstí odehrálo, nemohla jsem zadržet slzy. Nedokázala jsem pochopit, jak může existovat taková nenávist mezi lidmi. Proto si vždy 11. září vzpomenu nejen na první rande, ale i na tuto smutnou událost.

 

Někomu to doslova kazí narozeniny:

 

Na svůj narozeninový den onoho roku asi nikdy nezapomenu, protože nálada na slavení byla přehlušena celosvětovou hrůzou a úděsem a navíc mi dcera ten den nechala poprvé a zřejmě i naposledy zahrát v rádiu písničku. Bohužel jsme nevěděli, kdy jí budou hrát, takže jsme celé odpoledne seděli u rádia a zároveň sledovali televizi. Písničku jsme nakonec zachytili, dokonce jí nahráli i s dceřiným přáníčkem - byla z toho tenkrát dost nervózní a zároveň pyšná, že dokázala zavolat. No a mé narozeniny jsou od té doby vždy událostí velice malou a zanedbatelnou. A tak si stále říkám, čím ten datum byl předtím pro někoho tak významný, že ho určil k téhle krvavé události.

 

Někdo se nad tím zamýšlí:

 

Dřív pro mne toto datum nemělo žádný zvláštní význam, ale v roce 2001 se to změnilo. Docela náhodou jsme tehdy projížděli programy, co dávají v televizi (obvykle se touto dobou na TV nedíváme). Narazili jsme na přímý přenos CNN, kde běžely zprávy o prvním zřízeném letadle. V té chvíli vše ještě vypadalo jako nehoda. Druhý útok i zřícení dvojčat jsme sledovali se vzrůstajícím napětím a emocemi. Když jsme viděli lidi vyskakující z oken, cítili jsme hroznou bezmoc a soucit. Takové pocity mám dodnes, kdykoliv si na to vzpomenu. A vynořují se i další. Strach z budoucnosti. Rozechvělé vědomí, že mír není až tak samozřejmý. A zklamání nad pokračováním americké politiky. Kam povede neustále násilí, vnucování vlastních názorů jako těch správných?

Nevím, jak terorismus potlačit, možná že je vojenská cesta ta správná, přestože s ní příliš nesouhlasím. Nepokládám ji za léčbu, ale za potírání příznaků. Je také zřejmé, že terorismus je skutečně bezcitný způsob, jak upozornit na sebe, problém svého světa, své víry. Když se na to podívám obecně, pak vidím, že zatímco se my, lidé, nazýváme inteligentními bytostmi, příliš moudří nejsme, když jeden národ druhý k něčemu nutí násilím (to platí pro obě strany). Moc bych si přála, aby se jednoho dne 11. září stalo "Dnem tolerance". Myslím, že by ho měli slavit lidé na celém světě a měli by ho slavit potom už pořád. Jedině tím by skutečně uctili památku mrtvých a vzdali hold našemu společnému lidství.

 

Někdo to vidí jako děsivý obraz, kterému nechce rozumět:

 

A jeden pracovní den za mnou....Konečně! Bylo to dnes dost náročné. Několik návštěv v lékárnách, nějaká kosmetička, dětská lékařka a teď je pět odpoledne a čeká mne už jen cesta domů. 140 kilometrů, tak ještě malé občerstvení, napít a rozhlédnout se. A tak očima pohladím zdejší kopce s barvícími se listy stromů a otevřeným okýnkem auta vnímám čerstvý vzduch. Krásné babí léto v Krkonoších...
Zvuk motoru a zmáčnutí čudlíku autorádia, něco pěkného na cestu domů. ..

Hm, zprávy, nevadí, aspoň se dozvím, co se stalo. To, co ale vzápětí zazní, mne děsivě zasáhne. Jak blesk, co přišel bez hromu, čekám, že se ozve doplňující zpráva k té, co jsem právě slyšela...."nový scénář katastrofického filmu USA napsal... a začne se natáčet v Hollywoodu letos v zimě..." Nic takového se ale nestalo. ...dnes ráno narazila dvě letadla...hasiči...trosky...mrtví... úmyslně... teroristický čin.... Nic z toho nechápu, nechci. Nechci tomu rozumět. Obyčejní lidé stejně jako ve válkách...

Tak uháním domů a stále stejné zprávy z rádia. Nic se nemění. Už se změnilo. Strašné, po těle mi přechází mráz.
Doma běží televize s obrázky, děti se ptají a nedokážu reagovat jinak než slzami beznaděje. Od teď už kdykoliv a bez varování! Je to vůbec možné? Je to jen odplata lidí, kteří nesouhlasí s vůlí moci a nedokáží se jí postavit jinak? Proč?

 

A co vy? Vzpomínáte? A co pro vás 11. září znamená?

Zdroj fotografie: encyclopedia.laborlawtalk.com