Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . Tiráž ...  Dnes je  pátek 19.4.2024, svátek má Rostislav 

Hledej

Sociální sítě



Webmagazín na Instagramu
Webmagazín na X Twitteru

Spolupracujeme

www.bioscop.cz

www.bontonfilm.cz

www.botanicka.cz

www.divadlodisk.cz

www.divadlonavinohradech.com

www.divadloviola.cz

www.dokoran.cz

www.hostbrno.cz

www.jota.cz

www.knihykazda.cz

www.literarnistrom.cz

www.mestskadivadlaprazska.cz

www.ngprague.cz

www.supraphononline.cz

www.svandovodivadlo.cz


Z chození na houby jsem otrávený!

31.08.2006   Aleš Misař   Společnost   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Z chození na houby jsem otrávený!Češi jsou nejnáruživější houbaři v Evropě! To vám potvrdí i legendární mykolog ing. Smotlacha. A proto – koho kratochvíle sběru hub neuvádí v nadšení nebo ji dokonce nemůže vystát, ten se zřejmě nenarodil ve správné zemi. Týká se to i mě.

Odjakživa se mi „chození na houby“ protivilo. Sotva někdo z rodiny vypustil třeba jen nepatrnou zmínku o tom, že bychom se měli podívat po houbách, kormutlivě jsem stáhl uši a chtěl hned něco namítat. Proč se trmácet kilometry neoznačenými lesními cestami kvůli něčemu tak přízemnímu, jako jsou houby? Trauma z první smaženice si můj žaludek pamatuje dodnes - tehdy čistou radost z nálezu kotrče kadeřavého dokonale smazal žalostný chuťový dojem. Ne že bychom se otrávili, ale trpké zklamání z večeře neblaze pozměnilo i názor na samotný sběr hub. Jenže se svým s tímto odporem jsem v nejširších rodinných kruzích osaměl. A navíc, jako dítě jsem nerozhodoval o svých volnočasových aktivitách v plném rozsahu, tím méně o svém jídelníčku. Kamkoli jsem se uvrtnul, k babičce, k druhé babičce či k tetě, každý o houbách mluvil v superlativech a významně plánoval, kdy vyrazí do terénu. Houby se také často ocitaly na mém talíři doprovázeny neuvěřitelným vychvalováním.

Z houbových honeb jsem si kromě únavy nic neodnášel a tvrdil jsem, že znehodnocují jinak příjemnou procházku. Místo abyste se dívali „do zelena“ a pokojně se drželi vymezené stezky, vrtáte očima do rzivého listí, křižujete překážkovou dráhu větví a pařezů bez jistoty jasného cíle a jak vás hledačská vášeň pohlcuje, megalomansky se sápete do dalších a dalších porostů a uchozená dálka vzrůstá, žbrblal jsem si pro sebe. Kdybych alespoň mohl ukojit svou přirozenou ctižádost a soustředit se na prosté hromadění trofejí bez nároku pojídat je! Avšak silná krátkozrakost (kterou jsem v dětství ještě bral za normu) mi nedovolila pronikat houští a tak jsem zlostně poslouchal pravidelné výkřiky radosti mých dospělých spolulovců a nestačil jsem se divit, co všechno jsem schopen přehlédnout. Nezapomenu na pobyty u babičky (té, co bydlí na vesnici), to se mi vždy vybaví častý obrázek – kráčíme spolu oficiální pěšinou dejme tomu k myslivci, když vtom babička v příkopě zaostří svou známou populární „babku“ a šťouchajíc mě loktem, jako by mě to hrozně zajímalo, spustí takový povyk, až jezevci udiveně vylézají z nor: „Jééé, podívej, podívej, vidíš? Babka. Musíme tady udělat průzkum.“ Jak rostla intenzita jejího rozplývání, přicházely na mě chmury, skřípal jsem zuby a proklínal drzou „babku“, jež se opovážila zabloudit z lesa do příkopu. Babička svůj slib o průzkumu pokaždé dodržela a brávala mě dobrovolně povinně s sebou na dopolední túry podzimním listím. Věděla sice, že pramálo spatřím, ale jako pacholek s nožíkem jsem si svou roli našel. Tolik jsme zapomínali na čas, že jsme se leckdy dopracovali přes tři polesí až k sousední vesnici. Babička mi zasvěceně vyprávěla o tajných houbařských zónách a jak je neradno o nich mluvit před houbařem-rivalem. Všechno jsem jí s úsměvem hořkým jako hřib satan odkýval a nadhodil, zda by Zdeněk Troška nemohl natočit film „Slunce, seno, houby.“ Pohrdavě protestovala.

Dnes už, sám dospělý, mohu houby svobodně odmítnout, ať jako kořist nebo jako poživatinu. Ale přeci mi ještě zatrne, když od lesů procedí k maloměstu podzim první závan své zprávy o zamlklých skrčencích a bedlivě sleduji televizní noviny, kdy se tam objeví šťastlivec ztrácející se mezi košíky plnými podivných klobouků, popřípadě se děsím, že otec potká nějakého kamaráda, který mu s chlubným úsměvem strčí pod nos nakynutý úlovek se slovy „rostou, rostou!“ Ale to mě už nepálí a jestliže táta bujaře navrhne výjezd do našich listnáčů, jakkoli jsou nížinaté a mírumilovné, já osobně zřejmě provedu exil do nějaké anglosaské země – u tamějších obyvatel prý zůstává k oněm mlčenlivý plodům lesa zakořeněn respekt, ne-li bázeň. Snad se také obávají, že by se otrávili už pouhým „chozením na houby.“

-am-
Zdroj foto: wikipedia.org


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Eva Kadlecová - 10.9.2006 - 23:56

Právě jsem se vrátila z houbařského víkendu. Krásně jsem se prošla, promyslela jsem si pár důležitých věcí, pročistila si hlavu a ještě jsem si pochutnala.
Nevíte, o co přicházíte. Nebo se mýlím?


Od: Aleš Misař - 11.9.2006 - 11:08

Bledí skrčenci našich lesů
Nejsem proti chození do lesa.
Potěší mě houby spatřené v přirozené kulise, ne trhané, rozkrájené na novinách, natož na pánvi. Když se budu dívat na muchomůrku červenou, nemusí skončit v žaludku, stačí když oku zalahodí. Škoda že ty jedlé houby připomínají spíše mlčenlivé skrčence. Jinak ale, zajdu-li do lesa, jsem jako Thalés, nutí mě to dívat se vzhůru.


ISSN 1802-2863 . Tiráž

Copyright © 2001 - 2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.5246 s