Nikdy jsem se nepovažoval za odborníka na víno a ani jsem si na takové hobby netroufal pomýšlet. Veškeré mé znalecké posudky se zastavovaly na konstatování, že upřednostňuji červené před bílým kvůli barvě vášně. Dodnes upíjím víno spíše z přesvědčení, vždyť tento nápoj se neodmyslitelně podílí na obrazu básníka. Tvrdý vliv mimo jiné vykonalo i přehnané lpění na anakreóntské triádě „víno, ženy, zpěv“. A co by ne? Ženám se neporučí, zpěv provozuji pouze písemně, zato víno si za poslední drobné mohu opatřit kdykoli. Z mé strany jasná póza, ovšem poněkud nedotažená. Kdyby mi alespoň to diletantské pozérství vydrželo až do chvílí, kdy se k nacvičenému postupu objednat-počkat-vypít-počkat-zaplatit zákeřně připojila nutnost degustace! Na gymnáziu jsem příliš zbrkle četl v učebnici občanské výchovy oddíl „stolování“ a už tehdy se na mě chystal politováníhodný malér.

Letos v únoru mě máti na plese dětského domova vyslala k baru s příkazem „koupit nějaké lepší víno.“ Finančně vybaven troufl jsem si na obzvláště drahý kousek a potom jsem se velice podivoval, s jakou vážností se barman chopil svého úkolu! Vlastně jsem počínání ledově klidného muže v motýlku zcela nerozuměl; vyjukaně jsem sledoval, jak odšroubovanou zátku pokládá vedle láhve na ubrousek, jako by se jednalo o výstavní kousek korku, který každý musí vidět. Neobvyklou péči o uzávěr bych ještě vydýchal, ale vážně mi zatrnulo, když chlapík před mýma očima odlil do sklenice trošku vína jen po dně a skromně naplněnou číši mi podal. U všech všudy, co po mně žádá? Mám pít? Zazmatkoval jsem, vtom mi svitlo – už vím, degustace! To, co by si řádný milovník vína důkladně a s přehledem vychutnával, já jsem v nevědomosti hrubě odbyl. Ani jsem se neobtěžoval vzpomínat na vhodné pasáže z občanské výchovy a ponoukán přísným hledím číšníka, obrátil jsem číšku prudce dnem vzhůru. Ve vteřině mi vzorek zmizel v hrdle. Bleskový výkon jsem korunoval siláckou hláškou „schvaluje se!“. Nevím, zda si oddychl více číšník nebo já. Naštěstí jsem livrejového muže ještě neurazil natolik, aby mi oplatil stejným úpadkem v noblese; nečekaně nám donesl tác i korkovou zátku až na místo určení. Už dosti schlíplý jsem se mu šinul v patách.

Mé vyprávění o svízeli s rituální ochutnávkou způsobilo u našeho stolu zaslouženou lavinu smíchu, až posměchu. Když má patnáctiletá kamarádka, již jsem na ples pozval za účelem tance, konečně mohla popadnout dech, jala se mi krok za krokem vysvětlovat, jak se má zhruba degustace provádět. Cítil jsem se zahanben při zjištění, kolik kroků jsem já tančící barbar na tomto poli vynechal. Kamarádka jezdí k babičce na Moravu, kde víno spolu se slivovicí kraluje tamějšímu pohostinství, a proto mohla zaskočeného Středočecha s přehledem poučit, že: nejprve zjistíme tzv. jiskru, aneb jestli se víno dostatečně jasně třpytí proti světlu, poté slastně přivřeme oči a kroužíme si sklenicí pod nosem – tak ověřujeme čichové vlastnosti moku a nakonec ucucneme kapku z poháru a s dlouhým podezříváním ji poválíme na jazyku. Jestliže zájemce o víno neshledá po této důkladné prověrce na nápoji ani kalem umdlenou jiskru, ani prohnilou vůni ani jiný varovný příznak zkaženosti, vybídne číšníka k dokončení obsluhy.

Škoda, že jsem si po té přelomové události v dějinách mého vinaření neschoval na památku onu zátku, když mi ji číšník tak pečlivě podestíral! To, co mi má mladičká tanečnice zasvěceně vyprávěla, si zapíši za uši na celý život a až mě příště v nějakém dobrém podniku budou chtít nachytat na degustaci, s chlapáckým výrazem prohlédnu, počichám, poválím a povím napjatému muži s motýlkem: „Ano, můžete, má barvu vášně!“

Zdroj obrázku: www.kresby.grafika.cz