MEMENTO MORIListopad Spisovatelská inspiraceMůj pokus dospět aneb Palachův týden 1989Tvůrčí psaní 39 - ArchetypyDuše zesnulých se tuto noc vracejí na zemský povrch
Fazole na tři způsoby: Nezapomínejte v jídelníčku na luštěniny!Mravní dějiny českého národa II.Mravní dějiny českého národa I.Večer přiměřených depresí O momentu dospěníJak podpořit svůj imunitní systém a být odolnější vůči nemocem? FOTOPOSTŘEHY: Jakou hodnotu mají myšlenky?Galakoncert skupiny 4 Tenoři již o Vánocích 2025Moje Čechy, můj domov, můj humor5 tipů pro osamocenéZahradníkův rok zabolelHello! Kde bude skvělý Halloween? Máme pro vás tip
„Tak jsem já blázen nebo si dělá legraci?“ přemýšlela horečně. Potom ji napadlo, že možná jenom špatně rozuměla a pro jistotu se ještě jednou zeptala: „Jeden a půl rajčete, to myslíte jeden a půl kila nebo...“
„Ne. Prosil bych jeden a půl kusu,“ zopakoval zákazník své ne zrovna běžné přání a zůstal se jí dívat do očí. Dost upřeně, cítila jeho pohled až v žaludku.
„Aha. A... jedno velké a jedno menší rajčátko by být nemohlo? Ne? Ne, vy potřebujete přesně jeden a půl rajčete, to se nedá nic dělat. Tak to vám teda musím vybrat nějaké krásné, nádherné…“ A začala se přehrabovat v bedýnce, aby vybrala nějaké opravdu pěkné rajče a pak ještě jedno, rozřezala ho na dvě poloviny, jednu nechala ležet na stole a druhou, spolu s prvně vybraným, výstavním rajčetem, podala zákazníkovi.
„Dvě padesát.“
Podal jí dvacetikorunu, přidal úsměv a pak, když se na ni ještě jednou usmál, odešel.
„A zabalit to nechcete?!“ vzpomněla si. Ale bylo pozdě, už odcházel.
„Děkuju.“
Měl krásné oči, měl krásné oči, pulzovalo jí v hlavě. Třeba to byl jeho způsob svádění. "Třeba jsem se mu líbila a tou půlkou rajčete mi to chtěl naznačit. Vždyť já jsem mu ani nevrátila nazpět!" napadlo ji nad bankovkou, ze které vracela dalšímu zákazníkovi. Eliška by určitě nezaváhala, přepadla ji stará závist a tím i nesmírný smutek, protože Eliška, ta má pořád nějaké známosti a jenom já se -
„A co že je to tak levné? Není to radioaktivní?“ vpadla jí do myšlenek stará paní, taková babka se síťovkou a spoustou hloupých řečí, kdykoliv se jí zamane.
Ale Bára se nenechá zaskočit a odhodlaně řekne: „Je, paní, ale jinak je to všechno nezávadné a zdravé. Akorát pecky je potom nutné zakopat tři metry pod zem.“
To ji uklidilo. Zase prodávala, smířená s tím, že si na svého prince bude muset ještě nějaký čas počkat.
Najednou jí to přišlo jako ohromná zábava, stát venku u stánku a plnit přání všech lidí, vážit ovoce a brát za to peníze. Vždyť ona to vlastně taky zábava je, uvědomila si. Sama se tátovi nabídla, že bude přebytky z jeho zahrady prodávat. Když ho tolik baví se s tím piplat, tak by přece byla škoda, aby to nechali shnít. Nějak se totiž přihodilo, že její táta zeleninu sice neskutečně rád pěstuje, o to méně mu už však chutná na talíři. A ony tři s mámou a sestrou toho tolik nesní.
Celou půlhodinu se jí dařilo na ty prevíty chlapy nemyslet. Ani na Petra, kterého koutkem oka zahlédla blížit se ke stánku, nemyslela. Pak najednou stál vedle ní a líbal ji na tvář.
Poplašeně, ale nijak zvlášť, se na něho podívala. To se stává často, že si ji někdo splete se sestrou. Má sice delší vlasy a taky se úplně jinak obléká, to ale některým lidem vůbec nevadí. Úplně cizí lidé jí přejí dobrý den, zvou ji na kávu nebo do kina nebo ji prostě, jako teď Petr, líbají, na tvář a nebo kam je napadne. Ale Petr cizí není, Petra zná. Petr je Eliščin kluk. Nebo byl? Nebo je? Nemohla si vzpomenout.
„Jak to de?“ zalil ji úsměvem. Nějak zapomněl sundat ruku z jejího ramene, byla trochu rozrušená, a tak, asi ne právě nejpříjemnějším hlasem (vyhodnotila si později), řekla: „Dnes mi sem chodí samí blázni.“
Koutkem oka zkontroluje jeho úsměv a pak, sáčku mrkve, který jí jedna paní podává ke zvážení, začne vyprávět: „Nejdřív nějaký kluk. Jestli prý může dostat jeden a půl rajčete. Tak jsem mu dala jeden a půl rajčete. Deset korun, prosím.“
Na chvíli se odmlčí, aby ženě v pořádku vrátila, a pokračuje: „Potom nějaká babka. Jestli prý to není radioaktivní, když je to tak levné.“
„Cos jí řekla?!“
„No, že jo,“ ohlédla se Bára po ruce, která se jí opět usadila na rameni. „Ale že to nevadí. Akorát pecky že musí zakopat pod zem. Myslela jsem, že se urazí, že začne hysterčit, ale ta babka byla absolutní cvok. Prý, to by se mi nechtělo, zakopávat to tři metry pod zem, já už jsem jenom stará bába. A jestli by to nestačilo spláchnout do záchodu.“
„To je dobrý.“
„Jsou ta jablka sladká?“ chce vědět maminka miminka - jak se to krásně rýmuje - snažícího se uprchnout ze sportovního kočárku. Když se mu to nezdaří, pomůže na svobodu alespoň chrastítku.
Bára chtěla mamince odpovědět, Petr byl ale rychlejší. Rychle sáhl pro jedno jablko, ukousl velký kus a s plnou pusou začal prskat: „Náramně. Móc dobrý, mlask-mlask, a taky sladký, to hlavně.“
A vzal jiné jablko a podal ho mamince, aby zkusila.
Maminka si nechala navážit dvě kila jablek, málem se s Bárou pohádala o pětikorunu, kterou jí chtěla nechat, a nakonec také nechala, k ceně jablek navrch (dobrák Bára jí ale jablíčka chtěla pro miminko dát zdarma), naložila nákup do síťky pod kočárkem, sebrala chrastítko, řekla cosi polohlasně miminku, načež s ním odjela kamsi, nevím kam.
Bára se za ní chvíli zamyšleně dívala a pak konečně dokončila: „No, a teď ty, přijdeš a začneš mě líbat.“
Nijak to nekomentoval, tak přidala další větu: „Ne že by mi to vadilo, ale -“
„Máš pravdu. Jsem blázen.“
„Ne, jsi bezva -“
„Blázen do tebe,“ upřesnil.
Nevěřícně, ale ne úplně bez naděje, se na něho podívala: „Jo? Ani nevíš, jak se jmenuju.“
„Ale vím.“
„Tak schválně.“
„Přiď v sedm večer ke kašně a já ti to řeknu. Dobře?“
Chtěla ho okřiknout, ať si z ní nedělá legraci, ona že je přece Bára a ne Eliška, její sestra, se kterou chodí, ale nestačila nic říct, znovu ji políbil, tentokrát na ústa. Pak už nemohla říkat nic, protože odešel.
„Večer máš rande s Petrem,“ řekla o něco později sestře. „V sedm tě bude čekat u kašny.“
„Jaký Petr?“ zeptala se Eliška a dál si nevzrušeně šmátrala v oku, ze kterého se snažila vyndat kontaktní čočku, víc vědět nechtěla.
Bára pomáhala tátovi na zahradě a snažila se na nic nemyslet. Ale myslela na všechno. Jestli ji Petr skutečně nepoznal a nebo ji poznal a ty polibky patřily skutečně jí. Kdy naposled viděla Petra s Eliškou a při jaké příležitosti to bylo, jestli ho někdy viděla Elišku líbat.
V šest hodin ji začalo bolet břicho. S každou další minutou přecházela bolest stále víc nahoru, až se nakonec zastavila v krku. Taky hlava ji začala bolet. Musela se tátovi omluvit.
Nebyla schopná než ležet a dívat se do stropu. Nanejvýš se jí podařilo vstát a přejít k oknu. Půl sedmé, ještě je čas, poletovalo jí hlavou spolu s milionem dalších myšlenek, ale v té změti, v tom zmatku... Sedla si na okraj postele.
Až do sedmi hodin tam seděla, hlavu v dlaních. V sedm začaly bít zvony. Potom plakala.
„Čtvrtku rajčete a dvě kuličky vína,“ řekl Petr druhý den místo pozdravu. Než se stačila vzpamatovat, dodal: „V kolik končíš?“
Dívala se, jak z trsu odděluje kuličku vína a obřadně ji pokládá na váhu. „Ve tři,“ vyhrkla a chtěla začít cosi vysvětlovat, on už ale zase odcházel.
„A kde?!“ vyslala za ním alespoň rychle.
Chvíli ji nechal stát s otevřenou pusou, prohlížel si ji a usmíval se.
„Jako obvykle.“
Druhý den se bála zvednout oči od ovoce. Určitě přijde a bude se ptát, proč jsem nepřišla. Byla nervózní a jedné paní špatně vrátila. Krájela meloun a měla pocit, že si musí uřezat všechny prsty. Prsty si neuřezala, ale podařilo se jí shodit závaží. Naštěstí jenom kilové, naštěstí jenom na zem. I tak se jí do očí nahrnuly slzy. Trvalo nejmíň dalších sto padesát let, než konečně přišel.
„Proč jsi včera nepřišla,“ zeptá se teď, napadlo ji, když ho uviděla. Určitě se zlobí.
„Když já se bála.“
„A čeho prosím tě?“
„Nevím.“
On se ale nezlobil, to v jeho ruce byly skutečně kopretiny a byly pro ni. „Já vím,“ řekl. „Omlouvám se.“
Podal jí květiny, jakési nedočkavé paní, Bára nebyla schopná, navážil dvě kila brambor, vrátil jí zpět, přidal úsměv, popřál krásný den a řekl: „Ale dnes tu s tebou radši počkám, až skončíš. Víš, abys mi neutekla.“
Zdroj fotografie: www.semo.cz
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.