Divadlu Komedie se podařilo vytvořit prostředí vskutku komorní. Hlediště – nepočítaje balkon pro opozdilce - bylo prakticky zrušeno. Aby se diváci mohli co nejvíce pokoupat v nárazových vlnách sólistova výkonu, byl pro ně záměrně omezený počet židlí přistaven přímo na jeviště do bezprostřední blízkosti hercova dramatického prostoru. Skromné osazení rekvizitami – psací stůl, věšák, šatník, paraván, kufr – vrženými do tlumeného osvětlení připravilo jemnou kulisu chvějící se v interferencích s duševními zlomy v nitru hrdiny. Osamělý Mundstock si tyká se všemi kusy nábytku, rekvizity hrají s ním, potácí se mezi nimi ve své úzkosti, ohmatává je, chytá a zase pouští, hledaje v nich podvědomě záchranu, a ve svých představách s nimi zachází dle okamžité potřeby. V jednu chvíli se může věšák proměnit v útrobu tramvaje a oděvní skříň na kupé jedoucího vlaku. Neustálá přítomnost cestovního kufru zase nepříjemně bodá pomyšlením na brzké vystěhování blouznivého chrobáka z bezpečí doupátka.

Oproti prozaické předloze zůstalo dramatické ztvárnění značně oklestěno, samotné trvá něco přes hodinu, ovšem takové prokrácení musíme pochopit, pokud bylo v zájmu zachování spádu dramatizace. Znalec Fuchsova díla zaznamená, že chybí rozprávky s Mundstockovým druhým já Monem, a na scéně se rovněž vůbec neobjevuje kropenatá slepice, sloužící pro citové ukojení samotáře. Vytratila se i symbolika v novele silně zdůrazňovaná – třeba plachetnice na stínítku lampy zobrazující touhu po volném úniku stejně jako nemožnost vyplout z kruhu na jsem si nevšiml. Představení všemi silami tíhne vstříc k vrcholným přípravám na odjezd do transportu a k tragickému konci.

Fuchsova povídková předloha nás uvádí do posledních dní osamělého českého žida, kterému na dvířka klepe dlouho se ohlašující hrozba. Nacistický moloch už stačil pozřít spousty jeho přátel i známých tohoto starého mládence a brzy se hnědá smrt se záluskem na vše židovské musí zastavit i pro něho. Jak se s tím vyrovnává? Volí menší šílenství – schizofrenii.

Literární postava Theodora Mundstocka svým osobitým „mikrošílenstvím“ napřaženým proti velkému a nevyzpytatelnému ústrojí totalitní moci nabízí nespočet možností pro herecké převtělení. Haidler se lákavého úkolu chopil zřejmě s chutí a jako by se nechal prostoupit svérázem postavičky českého žida, stačil během sedmdesáti minut probádat celý vějíř schizofrenických projevů nebohého Mundstocka. Představil nám ve svém podání úsměvnou dušičku stojící u bran hrůzostrašné vraždící mašinérie. Pohybuje se mezi dvěmi krajnostmi – chvíli se snaží vcítit do mysli nacistických uchvatitelů a nějakým způsobem tak sám sebe ztrestat za rasový původ, to když třeba ze zoufalství napodobuje rétoriku Adolfa Hitlera, častěji ale sklouzává do svého jadrného a tím více politováníhodného dobráctví spojeného s bezmocí. Především mluvený projev Haidler ovládal s bravurou, jistotně si poradil s německými proslovy, jednou také pěknou hebrejštinou zazpíval vzpomínkový žalm.


V akci si téměř neustále s divákem pohrával, nedával mu možnost napevno stanovit, co vlastně považovat za reálný čas a místo děje: Hrdina se sice pohybuje mezi skromnou výbavou svého pokoje, tomu však schází stěny, zdá se, časové i prostorové, a když se náhle chytí ostnu věšáku a z reproduktorů se vyřinou řinčivé zvuky tramvaje, vůbec netušíme, zda zůstává u sebe, nebo zda si doopravdy vyrazil městskou dopravou. Na pozadí tohoto prolínání světů „uvnitř“ a „venku“ prováděl ještě složitější mateník ve svých rozmluvách: Jedná se o jakýsi dialog v monologu. Není, kdo by mu odpovídal, a přesto mluví, musí totiž mluvit, rozvazovat jazyk a tím i dusivou úzkost usazenou v duši. A tak všichni dobří známí, jež často vzrušivě a s patetickými výštěky a tu hned zas chlácholivě oslovuje – pan Stern, pan Vorjahren nebo mladík Šimon - zůstávají užitečnou fatamorganou, která ho ovlažuje iluzí společenského ruchu. Zatrne nám v zádech, když panu Vorjahrenovi radí držet se v davu na transport uprostřed, aby se vyhnul ranám dozorců postávajících u krajů nebo když se rodině Sternů snaží výkladem karet předpovědět sladkou lež o zlepšení válečné situace.

Podivuhodný obrat k racionálnímu myšlení přichází ve chvíli, kdy Mundstock začne s úkladnou systematičností připravovat mladého Šimona a tím také sebe na pobyt v koncentračním táboře. Nechává ho spát na podlaze bez matrace, s laskavým řevem ho nutí uklízet si věci a budíček mu dle nejstřízlivějších odhadů nastavuje na čtvrtou ranní (pro jistotu, neboť „my jsme za mlada k práci vstávali v šest a komunisti dávají budíček na pátou…“). Hořce se pousmějeme, když si hrdina pokouší sám na ukázku vrazit políček, – ale jak dodává „nemá to ten pravý švunk!“ Ukazuje se však, že nejpromyšlenější metodika přípravy selhává proti bestiální zvůli číhající „venku“. Pan Mundstock, stejně jako mnoho jiných nic netušících židů v sobě pěstuje hrubě neodtažený obrázek o krutostech, jaké se mu mohou přihodit ze strany utlačovatelů. Koncentrák například považuje pouze za tábor s tvrdším režimem.

Pohled na dobráckého pána, snažícího se napodobit brutální chování dozorců v nás oprávněně strhává hotovou pranici mezi komičnem a tragičnem. To druhé a smutnější však vítězí v okamžiku, kdy se pan Mundstock, „konečně“ povolaný do transportu, naposledy ohlédne po dveřích domova – bohužel uprostřed ulice - a následně se z hlasatelů vyline skřípot brzd a zarachotí ohlušující rána. J. A. Haidler však už předtím s oddanou důstojností opustil scénu. Ale poté se vrátil ještě pětkrát – pro zasloužený potlesk.

Ladislav Fuchs:
Pan Theodor Mundstock,
Divadlo Komedie, 13. 9. 2006, repríza,
úprava předlohy, režie: Jaroslav A. Haidler,
hraje: Jaroslav. A. Haidler

Zdroj obrázků: www.prakomdiv.cz a www.cinoherak.cz