Miroslav Táborský – Opuštěný a zoufalý
03.10.2006
Jindřiška Kodíčková
Divadlo
Sáhněte mocným na jejich pochybnou čest a můžete si být jisti, že Váš osud je zpečetěn!
Uralský světoběžník režisér Sergej Fedotov připravil v Divadle v Dlouhé dramatickou lahůdku. Fedotov není v Čechách úplně neznámý, do podvědomí diváků se zapsal mistrnou režií Mistra a Markétky v hradeckém Klicperově divadle, poté nastudováním Zojčina bytu se studenty DAMU v Divadle Pod Palmovkou. Za Psí srdce ( Aréna v Ostravě) získal Cenu Alfréda Radoka za nejlepší inscenaci roku 2004. Divadelní hrou Michaila Bulgakova o posledních tragických letech herce a dramatika Moliéra jeho tažení českými scénami úspěšně pokračuje.
Bulgakov ve své hře zpodobnil tragiku svého života v marném souboji se Stalinem. Podobně se i Moliére staví do nesmiřitelného boje proti katolické církvi, zde prezentované prohnaným pařížským arcibiskupem, našeptávačem krále, a podivným zákeřným Bratrstvem Písma svatého. Chce za každou cenu uvést kontroverzní hru Tartuffe a musí se před králem sklonit tak nízko, kam jen člověk může. Situaci mu navíc zkomplikuje soukromý život, kdy se ožení s krásnou mladinkou adeptkou herectví, sestrou své životní družky. Bohužel se záhy vyjeví, že je to jeho zatajená dcera. Tragedie nabývá i zoufale citově etického rozměru, zároveň toto poznání slouží mocným k definitivnímu rozdání karet.
Režisér vedl herce k věrné adaptaci zoufalství, vypočítavosti, bezohlednosti, deptání mocnými, aniž by se snažil děj lacině aktualizovat ( pochopitelně i dnes má svou platnost) a plně ho ponechává v 17. století. To mu naopak umožnilo vytvořit efektní bohatou scénu, včetně skvělých kostýmů, evokující slunečné zrcadlení doby Ludvíka, nejmocnějšího krále Evropy. Na malém prostoru jeviště Adama Pitra dokázal vytvořit autentické zákulisí divadla, blýskavý královský dvůr i temné sklepení tajemného chrámu, velice lehce a přirozeně. Časté využívání světelných kontrastů pomocí tmy a svícnů nebo přímého nasvícení herců diváka vtahuje do šerosvitných obrazů tehdejšího světa. Vše doprovází hudba Vladimíra Franze, jenž čerpal inspiraci v autentických barokních skladbách.
Pro Miroslava Táborského je do další životní role, kde může uplatnit své mistrovské herectví. Dívat se na něho znamená s ním souzníz, protože on už nehraje, ale vstupuje do duše zraněného stárnoucího Moliéra s takovou vervou a zároveň pokorou, že obě postavy dokonale splynou. Úžasné! Jeho jemná, ale nejistotou provázená láska k mladičké Armandě Béjartové (Klára Sedláčková-Oltová ) kontrastuje se statečným, v případě potřeby až poníženým bojem za své divadlo, za své hry tepající tehdejší nešvary. Vrtkavý Ludvík Veliký (Martin Veliký) se snaží o panovnickou spravedlnost, ale našeptávání a předkládání „pádných“ důkazů o morální zkaženosti Moliéra mají nakonec svou váhu. Ta vyústí do osobní tragedie svérázného dramatika. Zajímavou nejednoznačnou postavičkou je herec-milovník Zacharias Moirron v podání Filipa Čapky. Nejprve z uražené ješitnosti zradí svého chlebodárce, aby nakonec nepřijal nabízené špiclování v královských službách i za cenu života. Dále se nesmí opomenout výkon jednookého mušketýra Markýze d’Orsini zvaného Pomodli se! Petra Vargy.
I Ilona Svobodová, Martin Matejka, Pavel Tesař a další se svých rolí zhostili s přehledem.
Představení, které provázel dlouhý bouřlivý aplaus, je dalším skvělým počinem Divadla v Dlouhé. Inscenace opět potvrdila, že divadlo titul Divadlo roku 2005 získalo oprávněně. Vznikla barvitá podívaná s podmanivými hereckými výkony a dá se více než předpokládat, že hra bude divácky velmi úspěšná.
Michail Bulgakov: Moliére. Divadlo v Dlouhé Praha. Premiéra 10. září 2006.