Premiéra představení se uskutečnila v červenci tohoto roku a nedávno měli zájemci možnost shlédnout tuto hru znovu v klubu Mlejn, kam jsem se vydala v doprovodu autorky samotné. Tudíž jsem zažila jedinečnou konfrontaci a reakce autora na jeho dílo, neboť Renata se premiéry nezúčastnila, a její zvědavost na pojetí dramatu byla tudíž snad ještě větší než má.

V malém sálku se v hledišti vyskytovali v převážné většině přátelé a příbuzní vystupujících absolventek, ovšem nepovažuji za nic špatného, vždyť v kulturně přehlcené Praze nelze čekat ani nic jiného, když se jedná o akci, kde nevystupuje žádná známá osobnost, a noviny tomu nevěnují prostor na titulní stránce.
Jednoznačně tu chybí podpora méně výrazných projektů, za nimiž nestojí proslavená jména. To bych se ale dostala k úplně jinému tématu a jiné problematice.

Hovořila jsem o mnohoúhelnících, nicméně Renata Šindelářová se zaměřila na milostné trojúhelníky, v nichž muž poté co poznává kamarádku své nastávající, zahoří k oné kamarádce, a ani ona nezůstává vůči jeho citům lhostejná. Jak už jsem konstatovala, podobné scénáře se odehrávaly v každé epoše, a proto autorka pro zajímavost a srovnání umísťuje své trojice do různých dob a různých prostředí. V podstatě tím dokládá, že lidé se ve skutečnosti nemění, jen kulisy kolem nich. Což samo o sobě může vybízet k okořenění milostných situací humorem, což autorka ve svém původním textu učinila, a občas prosvitl i na jevišti. Záměrně říkám občas, protože to, co jsem na představení postrádala, byla pevnější režisérská ruka.

Na jednu stranu oceňuji nápad, kdy všechny postavy včetně mužských ztvárňují mladé dívky, na druhou stranu s ohledem na skryté významy dialogů, bych uvítala raděj opravdové trojice dospělých mužů a žen s určitou zkušeností, neboť tím by se vyakcentovala absurdnost okamžiků, jež autorka popisuje. Rovněž mě zaujala role vypravěče, v níž se dívky střídaly, tedy spíše jakési uvaděčky v plášti slabikující poznámky autorky k jednotlivým scénám. Přesto nemohu považovat představení za příliš vydařené. Díky herecké nezkušenosti protagonistek řada žertovných chvil zanikla, ba dokonce se občas vytratila i pointa mini příběhu. Velmi patrné to bylo v Shakespearovské verzi trojúhelníku. Nejzajímavěji působil nakonec trojúhelník budoucnosti, kdy herečky jen prkenně nestály, nýbrž se zvláštně jakoby vlnivě pohybovaly. Kromě pravěku, příběhu z naší socialistické minulosti, se na scéně objevila i Monica Lewinská s Ivankou Trumpovou. Bohužel se režisér nerozhodl k typičtější podobě těchto dvou žen, protože o to by se to zdálo pikantnější a o to více by polechtalo divácké bránice. Autorka totiž trojici doplnila Bobbym Ewingem z Dallasu, tudíž zkombinovala osoby, které považujeme za pro Ameriku typické, byť jednu známe pouze z televizního seriálu. Navíc by se tím zdůraznily Moničiny nenápadné poznámky ve smyslu, že ona rozhodně míří výš.

A škoda, že nemířil výš režisér představení, neboť jak jsem měla možnost posléze číst autorčinu hru, resp. sérii příběhů, potvrdilo se mi, že potenciál textu zůstal ze značné části nevyužit. Jednak zmizely naprosto dva mini příběhy - Harlequinský a ze současnosti, a pak především zapadly veškeré vtipné části dialogů, ale i vyznání lásky a jednoduše veškeré emoce, které ke vztahům patří.

Z těch důvodů chápu i s ohledem na věk protagonistek celé představení jako zajímavý experiment, který ale dokazuje, že podobná látka vyžaduje opravdu již vyzrálejší herce a poněkud propracovanější pojetí.