A právě po rozchodu s Vilémem Mrštíkem se rozhodla nechat si postavit naproti mlýnu ateliér podle svého návrhu, což se jí podařilo nakonec zrealizovat. Přestože se Roztokami prohnala před čtyřmi roky povodeň, můžeme i dnes obdivovat zmíněný ateliér, zrekonstruovaný do původní podoby.

Ateliér se nachází v půvabném domku, kde jakmile vejdete dovnitř, získáte dojem, že Zdenka opustila svůj chrám múz teprve předevčírem. Značná část předmětů i stěn září její tolik oblíbenou zelenou barvou, a navíc ve vitríně, na stolku a na zdech se tísní drobné památky na její rodinu, přátele a jí samotnou, tedy vše schovávané z piety a pro upomínku na blízké. A tak se na nás z jednoho rohu dívá Miloš Marten, z plastiky zamračená i naladěná Zdenka, můžeme obdivovat i Chittusiho obraz a kolekci porcelánu. Samozřejmě nechybí ani fotky v rámečcích a to stojíme teprve v předpokoji. V hlavní místnosti pak visí přes zábradlí krajky, a vévodí jí klavír, protože Zdenka hudbu milovala a oplývala i hudebním talentem. Obtížně se mi přenáší do slov naprosto okouzlující atmosféra tohoto prostoru, o němž nelze příliš psát, ten se musí vidět. Navíc návštěvníka vtáhne do Zdenčina osudu i erudovaný výklad velmi příjemné paní průvodkyně, z níž je poznat, jak si Zdenčiny osobnosti váží, nehledě na to, že pod jejím dohledem si můžete vzít do ruky i některé Zdenčiny věci. Není to tedy statické muzeum, ale prostor živý, který dýchá, a jenž se zdá být prodchnut tím nejdůležitějším - lidstvím. Samozřejmě zde spatříte i Zdenčiny obrazy, vždyť ona se řadila k několika málo odvážným dívkám z Čech, studujících ve významných pařížských ateliérech. Svým rozhodnutím věnovat se svobodně malířství předstihla do určité míry většinu tehdejších dívek. Jako se Božena Němcová rozhodla stát se spisovatelkou, dcera její vrstevnice Braunerová, se stala malířkou v době, která moc podobným spádům žen nepřála.
Považuji proto za obdivuhodné, že i v dnešní době se našly finanční prostředky, aby jedinečnou památku na Braunerovou zachovaly.

Roztoky se ale mohou pochlubit i krásným areálem Středočeského muzea (včetně zámku) stojícím nedaleko zmíněného mlýna, kde na zájemce čeká také mnoho zajímavých výstav, jež se pravidelně střídají, a proto mohu směle konstatovat, že tento areál jistě patří k jedním z výrazných center roztockého dění. V zámku se seznámíte v jedné části expozice s jeho historií a stavebním vývojem, dále vstoupíte do renesanční síně s nádherným malovaným záklopovým stropem, která slouží například coby obřadní síň a v salonu ve stylu bidermeieru se poté novomanželé s oblibou fotí, jak nám prozradila paní průvodkyně. Já jsem ještě stihla unikátní výstavu Brouci zblízka ... i zdaleka, jež skončila 17. září. Při pohledu na celkem „banální“ hmyz všemožných tvarů i barev mě napadlo opět něco o dokonalosti přírody, navíc někteří brouci vypadali úchvatně.
V nízké budově muzea se nalézá půvabná výstava To byla 60. léta mapující módní trendy, design i životní styl, kde si lehce vybavíte, že některé modely si pamatujete ještě ze svého dětství, včetně masivní bižuterie. Ostatně některé oděvy by byly moderní i v současnosti, jiné už naštěstí odvál čas. Ovšem ten kupodivu neodvál některé elektrospotřebiče. V ukázkovém retro obýváku se totiž vtíravě připomene zařízení, které v mnohých domácnostech ještě stále slouží, nebo zdobí interiéry chat a chalup. Čili z toho vyplývá ponaučení, že v téměř každé rodině se podobné muzejní kousky jistě někde skrývají. Zavzpomínat na léta šedesátá můžete ještě do 15. října 2006.
Třešničkou na dortu v nabídce Středočeského muzea v Roztokách pak zůstává až do 3. prosince výstava unikátní sbírky historických fotografií z Japonska, které do Čech přivezl cestovatel Joe Hloucha. V Tichém údolí v Roztokách se pak z jeho iniciativy  postavily dvě budovy v japonském stylu, jimž se dodnes říká Velká a Malá Sakura. Sakura ve Vichřici byl totiž cestovatelův román, jenž napsal ještě předtím než Japonsko poznal. Fotografie představují běžný a všední život Japonců z počátku dvacátého století, přibližují některá významná místa, a jsou kolorované. Vězte, že například romantické pohledy na Fidži ve vás vyvolají pocit, že byste si jimi nejraděj ozdobili zdi vlastního domova, ale samozřejmě můžete pro sebe objevit i jiné fotografie. Mne doslova učarovaly tyto zmíněné dvě. Joe Hloucha se díky svým dvěma „Sakurám“, dnes necitlivě přestavěným, nesmazatelně zapsal do dějin Roztok, vždyť v nich dva roky žil. Naštěstí ani na něj „jeho“ Roztoky nezapomněly.

Z připravovaných akcí muzea bych ráda upozornila na dotykovou výstavu perníkářských forem Tvary a vůně perníku, jež se otevírá návštěvníkům 10. října 2006.

Pokud jsem vás dostatečně nenalákala k návštěvě Roztok, pokusím se vás ještě navnadit zmínkou, že v areálu muzea se nachází půvabný miniparčík, naproti areálu pak pizzerie s výbornou obsluhou.
A ráda bych dodala, že milé lidi nepoznáte jen ve zmíněném podniku, ale především v muzeu samotném, oceňuji vstřícný přístup průvodkyň a také paní pokladní, která mi velmi zasvěceně vyprávěla o Joe Hlouchovi a o jeho Sakurách.

Měla-li bych shrnout své dojmy, tak rozhodně považuji návštěvu Středočeského muzea v Roztokách, k němuž patří i Ateliér Zdenky Braunerové, za svůj nejpříjemnější kulturní zážitek poslední doby. Navíc za jedno odpoledne zde si báječně odpočinete a odreagujete se, a to přitom jen kousek od uspěchané Prahy.



Středočeské muzeum v Roztokách je otevřeno denně mimo pondělí od 10 - 18 hodin.
Vstupné do muzea činí pro dospělého 30 Kč.

Ateliér Zdenky Braunerové je otevřen pouze sezónně a to od 1. Dubna do 29. října.
Vstupné do ateliéru činí pro dopělého 50 Kč.

Doprava:
Nejpohodlnější je cestovat vlakem, areál muzea se nachází prakticky pod nádražím.
Vlak i v sobotu jezdí každou hodinu z Masarykova nádraží. Staví ale i v Holešovice zastávka, odkud cesta trvá pouhých patnáct minut (tuto trasu jsem sama vyzkoušela).


Zdroj fotografií: www.muzeum-roztoky.cz, návštěvnická vstupenka (naskenovaná fotografie)