V rámci spravedlnosti dodávám, že ve stejné době jsem rovněž poprvé poznala stejným způsobem Karla Kryla zpívajícího písničku věnovanou jisté Martině z Čech, která mu poslala přání k svátku. Mé druhé pomyslné setkání s Havlem proběhlo v listopadových událostech roku 89, kdy jsem si na něj vzpomněla jako na toho pána z rádia.

Když pak matka přinesla domů Dálkový výslech a Asanaci, zvědavě jsem si v nich zalistovala. Dálkový výslech mi ovšem zakázala, neboť už v něm nastalo mírné shození oné aury dokonalosti, protože se objevily jisté narážky na Havlův pestřejší milostný život. V té době jsem ovšem netušila, že za pár let stanu prakticky tváří v tvář tomuto drobnému muži, neboť se zařadím mezi hradní zaměstnance. Abych utnula všechny spekulace, dodávám, že jsem z Hradu odešla z mnoha důvodů, které asi ještě s ohledem na relativně krátkých deset let a slib mlčenlivosti, sdělovat veřejně nemohu. Ovšem za mého nedlouhého pobytu na Pražském hradě jsem zažila šedesátiny Václava Havla, tedy letmé setkání zaměstnanců s prezidentem. Odnesla jsem si z něj poměrně veselou historku, kdy si mě prezidentův fotograf vybral z davu žen a dívek a žádal mě, abych panu Havlovi upravila kravatu, a já s drzostí svých jedenadvaceti, kdy jsem nechtěla sloužit nikomu a proto ani prezidentovi, jsem to k jeho údivu odmítla. Poté co jsem to odvyprávěla rodině, stala jsem se kacířkou, která si neuvědomila, co jí mohla třeba zmíněná úprava kravaty přinést. Já si pořád i dnes s odstupem myslím, že nic, nehledě na to, že jsem s mnoha kroky V. Havla jednoduše nesouhlasila, a nejsem si ani jistá, že bych pro něj mohla pracovat.

Nejvíc mě na V. Havlovi fascinuje určitá dvojakost jeho morálky. Tím nechci tvrdit, že je nemorální, ale zřejmě ctí nějakou vyšší morálku zasahující více světové problémy, než ty skrývající se doma „na dvorku“. Ačkoliv mi kdysi matka Dálkový výslech zakázala, přečetla jsem ho, a časem jsem četla mnohem více knih a textů týkajících se Havla a dnes už mohu říct jediné - Olga Havlová by si bývala zasloužila svatořečit za to, co všechno přestála a vydržela. Nechci se pasovat do role mravokárce, chápu úlohu muže jako lovce, jemuž těžko může stačit jedna partnerka, ale myslím, že i nevěru lze provozovat s grácií a za zraky druhých. A jak to přitom pozoruji z dostupných zdrojů, tak Havel, který ctí alespoň slovně morálku, si přitom vybral ten nejhorší způsob realizace svých milostných vzplanutí. A podle mého názoru jej v tomto směru neomlouvá ani bohémství ani cokoliv jiného. Osobně mi připadá, že i naše chování v oblasti partnerských vztahů - tudíž dodržování alespoň základních atributů typu čest, vystříhání se lžím apod. ( přestože uznávám heslo zatloukat, zatloukat, zatloukat), a hlavně nějaké úrovně, do morálky patří. A z tohoto ohledu se mi jeví Havel lehce pokrytecky. Proto jeho výroky o morálce, mravnosti, pravdě a lásce nikdy nedopadnou v mém případě na úrodnou půdu. Havel jako správný zrozenec slunečního znamení váhy nemá rád násilí, a konflikty, ctí domluvu a věří v lidství a člověka. Samozřejmě tyto hodnoty coby váhy (shodou okolností narozené o tři kalendářní dny později než on) uznávám též. Nicméně se nedomnívám, že v obecném slova smyslu má právo kázat o morálce jedinec, jenž ji v nějaké oblasti svého bytí porušoval.

Média se nám snaží vnutit již týden Václava Havla, s ohledem na jeho sedmdesátiny, jako vzor ctnosti a příkladné morálky. Což mi poměrně vadí, neboť to v jednom ranku neodpovídá podle mého názoru pravdě, a v druhém to samotnému Havlovi ubližuje. Proto vzpomínky přinášené v novinách oplývají často falešným obdivem a patosem. Havel je bytost z masa a kostí, umocněná svými slabostmi a neřestmi. S ohledem na jeho schopnost analyzovat až filosoficky lidské konání, zůstává on sám svým soudcem a hodnotitelem. A přála bych mu právě k jeho dnešním narozeninám, aby z tohoto hodnocení vzešel úspěšně.

Zdroj obrázku:en.wikipedia.org