Neřestný milovník žen
05.10.2006
Martina Bittnerová
Divadlo
Měl snad tisíce žen, a dokud se nevysmál svátosti manželské, našel možná pro něj Nejvyšší zbytky pochopení, ale když porušil slib daný své ženě, trest jej neminul. Druhého takového by pohledal, jeho jméno zůstalo symbolem přelétavých mužů, kteří milují pro něžnou lásku a nenávidí závazky a povinnost. Tak nějak by se dala charakterizovat postava Dona Juana, jehož na divadelní jeviště přivedl již v druhé polovině sedmnáctého století Jean Baptist Moliére.
Don Juan se stal již součástí klasického divadelního repertoáru, a proto se nelze divit, že letošní absolventský ročník katedry činoherního divadla DAMU jej zařadil mezi své tři absolventské inscenace.
Adaptace textu se zhostila Magdalena Frydrychová spolu s Martinem Vokounem, který představení i režíroval. 1. 10. 2006 se pak mohli diváci seznámit s výsledkem jejich práce. A rovnou mohu konstatovat, že výsledek považuji za dobrý, neboť snese bohudík (nebo bohužel?) srovnání i s některými profesionálními scénami.
Nejslabším článkem představení byl ale samotný Don Juan v podání Jana Konečného, jehož nedostatek pro milovníka tolik potřebného charisma nevyvážil ani svým poněkud rozpačitým projevem. Zvláště v kontrastu s vynikajícím výkonem rozkošně zemitého Romana Štabrňáka v úloze sluhy Sganarela nedokázal Konečný ustát pozici rovnocenného partnera na jevišti. Rovněž pláč, nářky i prosby odvrhnuté manželky Juana Dony Elvíry, díky její představitelce Izabele Kapiasové, zněly falešně, a odkazovaly její protagonistku spíše do sféry ochotnického snažení. Z ženských rolí potěšila Evička Barbory Polákové, která v osvěžujícím dialogu se svým nastávajícím Petříkem (Michal Dalecký) velmi svižně odrážela jeho výtky o její nedostatečné lásce k němu, aby svou ráznost kombinovanou s venkovskou naivitou mistrně předvedla v okamžiku, kdy se jí dvořil samotný Don Juan. A závěrečná rvačka se sokyní Barunkou (Eva Kratochvílová) odhalila dokonale temperament této nadějné herečky.
První půle představení tedy odkrývala vzájemné vztahy a vazby mezi Juanem a jeho ženami, za stálého dozoru nebohého Sganarela snažícího se svého pána varovat před nemravným životem, druhá už přinesla rozsudek nad Juanem. Bohužel místa, kde mohl režisér přidat na dramatičnosti okamžiku, vypomáhal si zdlouhavým a obřadním převlékáním Juana a jinými protahovacími manévry. Nicméně oceňuji nápad ztvárnit některé postavy pomocí loutek, např. Juanův otec promlouval ke svému nezdárnému synovi z jeho vlastní ruky a tloukl jej přitom dřevěnou rukou do hlavy. Z výtvarného, tedy scénického hlediska kromě loutek zaujaly i bílé plachty, pomocí nichž se vytvářel dojem moře, či hustého lesa a které působily sice minimalistky ale účelně. Jejich bílá navíc symbolizovala čistotu v kontrastu s černým Juanovým oděvem. A tím se na jeviště dostalo dobro i zlo v oné estetické podobě.
Don Juan rozhodně ale není soubojem dobra a zla, nýbrž spíše příběhem o nezdolné vášni, která může mířit až k vlastní sebezáhubě. Moliére nám tím předává poselství zdůrazňující nutnost odpovědnosti za své činy, a proto i za nezřízenou vášeň, jíž bychom v důsledku neměli litovat. Vždyť právě jeho Juan zhřešil, ale nelitoval toho ani tváří v tvář samotnému ďáblu.
Představení Don Juan můžete navštívit již 13.10. 2006 v Divadle DISK.
Zdroj obrázku: Divadlo DISK