Dlouhodobé klimatické výkyvy na naší planetě jsou podle vědeckých zjištění běžné. Například 15. století je známé pro Malou dobu ledovou, kdy zamrzlo i Baltské moře či anglická řeka Temže. Dnes ale lidstvo čelí klimatické změně, mnohem rozsáhlejší a hroznější, než byly všechny předchozí. Může za ní totiž sám člověk, a to je právě kamenem úrazu.

Dnešní klimatická změna, známá spíše pod pojmem globální oteplování, je zaviněna nadměrnými emisemi tzv. skleníkových plynů – zejména oxidu uhličitého (CO2, na skleníkovém efektu se podílí z 61 %) a metanu (CH4, podílí se z 19 %) – do atmosféry. Ty pak zadržují část slunečního záření (a tedy tepla), které by se jinak dostalo zpět do vesmíru. Následkem toho pak je dlouhodobý nárůst teplot po celé planetě, což ovlivňuje nejen známé tání ledovců v polárních oblastech či na vrcholech horských masivů, ale rovněž celou řadu životních cyklů.

Vědecké kapacity rovněž nemají jednoznačný důkaz, že za přírodní změny, které v důsledku oteplování nastávají, může moderní lidská činnost, zejména pak doprava a těžký průmysl. Na výše zmíněné klimatické výkyvy, jež má na starosti sama příroda, se pak dovolávají odpůrci environmentalistů, zejména průmyslová lobby.

Dá se globální oteplování zastavit nebo aspoň výrazně zpomalit? Stručná odpověď říká, že teoreticky ano, prakticky však nikoliv. Jedním z mnoha kroků k alespoň částečné nápravě je známý Kjótsky protokol. Je to smlouva vyspělých průmyslových států z roku 1997 zavazující tyto státy k tomu, aby v letech 2008 – 2012 snížily emise natolik, aby světový průměr emisí klesl o 5,2 %. Procento snížení se však u jednotlivých států liší, například Česká republika se spolu s Evropskou unií i jinými západními státy zavázala snížit emise o 8 %, USA o 7 % atd.

Paradoxně některé státy se zavazují snížit emise o zápornou hodnotu, tedy de facto mohou vypouštět více škodlivin, než tak dělají nyní (nejvíce záporných procent má Island: -10 %). Environmentalisté tvrdí, že Kjótská dohoda není zdaleka jediným krokem, jež by lidstvo mělo učinit, pokud nechce oteplování planety nechat kráčet stejným tempem jako doposud. Je to jen malý krůček vpřed. Avšak ani na tomto krůčku se politikové mnohdy nejsou schopni dohodnout. Spojené státy tak pod politikou G. W. Bushe v březnu 2001 odmítly Kjótský protokol ratifikovat a tím celý význam této dohody výrazně snížily, neboť USA jsou největším světovým producentem CO2.

 Budoucnost života na Zemi se prozatím nejeví vůbec růžově. Kromě již zmíněného tání ledovců a tím pádem zvyšování hladiny oceánů a moří hrozí i další katastrofy. V atmosféře nahromaděná sluneční energie se bude více a více projevovat. Zesílí tak přívalové srážky, záplavy či tornáda. Z oceánů se vypaří více vody, jež pak srážky ještě zintenzivní. Na druhé straně v letních obdobích udeří výrazná vedra a sucha. Ta budou mít negativní dopady na úrodu a tudíž na mnohých místech, zejména v zemích Třetího světa, vzniknou hladomory. Ve vyspělých zemích se to projeví zvyšováním cen potravin. Častější tornáda, tropické cyklony, záplavy a přívalové srážky si vyžádají větší materiální škody a počet obětí. V důsledku zvýšení hladiny moří mohou z povrchu zmizet přímořské oblasti jako třeba velký počet ostrovů v Tichém oceánu, část Nizozemí či mnohamilionový Bangladéš. Tím se rapidně zvedne lidská migrace, zejména přibude imigrantů mířících do Evropy. Zvýšení teploty oceánů může vést ke změnám směru či zpomalení mnoha teplých mořských proudění, Golfského proudu „ohřívajícího“ Evropu nevyjímaje. Ubude sladké vody a nastane globální vodní krize, čemuž napomůže i neustálý nárůst světové populace. To povede k rozbrojům a konfliktům a politické destabilizaci. A tak dále.

Průměrná teplota stoupla celosvětově o 0,6 °C, v Evropě samé již o celý stupeň. Starý kontinent se tedy klimatických změn právem obává nejvíce. Již nyní čelí masivním vlnám migrace běženců z Afriky a Asie, jež se změnami klimatu rovněž souvisejí. Co se týče České republiky, ta se jako jedna z mála evropských zemí může obávat relativně málo, neboť její geografická poloha vprostřed kontinentu ji do jisté míry od mnohých nebezpečí ochraňuje. I kdyby se hladina moří zvedla o několik metrů, naše území by zůstalo nedotčené. Rovněž se nás netýká případ desertifikace jako Španělska či Itálie. Neznamená to ale, že bychom se neměli ničeho obávat a zanevřít na snahu o zlepšení životního prostředí. Také my už máme trpké zkušenosti s přívalovými srážkami povodněmi.


zdroj fotografie: http://klima.ecn.cz/katastrofy.htm