Zapálit svíčky, postát minutu ticha, rozhlížet se, kdo přišel a kdo ne a myslet na návrat domů. Protože tak to většinou je. Lidé tam stojí, někteří znuděně, jiní smutní, tišší a nervózní.

Proč vystavovat na odiv svůj smutek? Patřím k lidem, kteří nedokáží plakat na povel ani na veřejnosti. Stydím se za svůj žal, nechci se o něj s nikým dělit, chci vzpomínat a plakat o samotě, tak aby to nikdo nevěděl ani neviděl. Chci se ponořit do své bolesti nekontrolovaně, sobecky zapomenout na svět a ty, kteří mé bolesti nerozumí, nemůžou jí rozumět, protože mají své vlastní bolesti, tak stejné a přitom tak jiné...

Slzy přece nemůžeme podplatit. Nemůžeme jim nařídit, kdy mají téct a kdy ne, nemůžeme poručit srdci, aby smutkem umíralo. Smutek se nedá hrát. A ke vzpomínkám nás nedonutí žádná síla – a tedy ani 2. listopad. A kdo chce vzpomínat, chvíli si vždycky najde. Vteřinku po ránu, hodiny po nocích. Prchavý okamžik při pohledu do zrcadla nebo na zpuchřelé listy v památníku. Letmé zavadění o zaprášenou fotografii, bolestný stisk srdce v situaci, tak důvěrně známé a přesto cizí, náhlé pohlédnutí do tváře těch, které neznámé a přece nám někoho důvěrně připomínají...

Ti, na které vzpomínáme, už stejně nic neví. A nebo možná ví. Doufám, že ví a že nemusí přijít 2. listopad, aby věděli. Doufám, že to ví všechny ty vteřiny, dny i noci, kdy si vzpomínáme. Tiše, tajně, se skrytou bolestí a možná proto víc upřímnou...



Fotografie: Pavla Králová