Protože se již několik let zabývám životem zmíněné české spisovatelky, a troufám si tvrdit, že mám proto rozsáhlejší znalosti než většinová populace, dovoluji si tímto článkem uvést některé věci na pravou míru a také se podělit o to, zda se ono očekávání po novém ztvárnění osudu Němcové naplnilo či nikoliv.
A rovnou mohu říci, že nenaplnilo, neboť D. Knöpfel se podržela všech zažitých a klišovitých představ o Němcové, jež známe a které mezi lidmi kolují. Nehledě na to, že tím, že se opřela o jediný dopis (Vojtěchu Náprstkovi), třikrát přepisovaný a pokaždé nedokončený, opomněla další události s tou dobou související. Nehledě na to, že dopis psala již Němcová na pokraji fyzických a duševních sil, což se muselo na něm notně odrazit. A tak její pohled na určité události byl velmi neobjektivní, v té chvíli už nedokázala na některé věci shlížet s odstupem. Navíc divák neznalý osobností, které se kolem Němcové pohybovaly, musel v mnohých postavách doslova tápat, unikaly mu jejich vzájemné vazby. Jednoduše postavit film na emotivním a zoufalém dopisu nelze, když navíc autorka nedobarvila děj pomocí spíše básnické licence ve snaze zachovat umělecký dojem. Protože právě použitím více reálií by jej naopak dostala do polohy životopisné. Což evidentně v tomto případě tvůrkyně tak zcela nezamýšlela.

Za další nepovedený moment považuji skutečnost, že režisérka nechala několik až téměř naturalistických scén opakovat tolikrát, kolikrát o nich Němcová psala. Takže výměnu plátýnka, čili látkové pleny, které Němcová sužovaná „krvotokem „ (její vlastní označení) používala, ukázala vícekrát a netýkalo se to jen oněch rudých pruhů bílého plátna. Tím zbytečně odradila a znechutila diváky. Některé okamžiky totiž stačí znázornit pouze jednou. Ostatně Němcovou její představitelka Corinna Harfouch vykreslila především na bázi fyzického utrpení, ba dokonce ji na něm přímo vystavěla. Ovšem představa o Němcové je určitě odlišná. Všichni jí máme zafixovanou jako výsostnou krasavici, kterou matka lékaře V. D. Lambla nazvala démonickou ženou, a Nebeský, či Bendl (přesně již nevím) o ní pěl v básni, že má žhnoucí oko. Němcová disponovala omamným šarmem a temperamentem. V nemocné Němcové nezbyla ani jiskřička, alespoň v té alá Corinna Harfouch, což by se dalo i pochopit, ale ve chvílích, kdy režisérka vrací Němcovou ve vzpomínkách na bál, na němž předčítá přítomným Babičku, bych přímo démoničnost po herečce vyžadovala. Nahrazuje jí snad jen doutníkem v ústech, přitom Němcová zkoušela kouřit cigaretu, pokud se nemýlím, doma se svými přáteli studenty. A také za náhražku démoničnosti vnímám i to, že na zmíněném bále tančí s různými muži a toho svého zákonitého si nevšímá. U každé jiné spisovatelky bych nedostatečnost krásy oželela, ale u Němcové to nejde. Vždyť si stačí prohlédnout její slavný Hellichův portrét.

V neblahém dopise Náprstkovi se Němcová zmiňuje (bohužel pro nás) i o tom, že se Němec dozvěděl o jejím starším poměru s Vilémem Dušanem Lamblem, domácím lékařem Němcových a kvůli tomu jí také řádně vynadal a poté už jí prakticky jen nadával do cour apod. Paní režisérka proto několik záběrů z domova Němcových vyšperkovala vyřváváním Němce o tom, že má za manželku „flundru“. Inu tonoucí se stébla chytá. A chytla se i tvůrkyně filmu nejen „mužských“ neřestí Němcové, ale rovněž i jejího výroku o tom, jak stále hledala krásu, a také že hledala muže, jemuž by se kořit mohla, ale když prozřela, spatřila, že se dívá na obyčejného chlapa. Tím pádem nejen z Němce režisérka vykřesala neschopného pitomce, ale ze všech mužů obklopujících Němcovou. Ta chyba nevězela v nich, ale v ní samotné, vždyť každý zdravě uvažující jedinec chápe, že tento postoj způsobila její citová nevyzrálost a nic jiného. U svých partnerů nedokázala chápat lásku manželskou, lásku všedního života, ale pořád chtěla zřejmě lásku mileneckou, plnou euforie a nadšení. Bohužel i lásky milenecké se samozřejmě paní režisérka chopila s citem sobě vlastním, a aby dokonala nezdravý náhled na Němcovou, který z ní nespravedlivě vytvořil v důsledku nymfomanku, ozdobila své dílo dvěma erotickými postelovými záchvěvy s V. D. Lamblem a Hanušem Jurenkou. A přitom tento typ sblížení je jistý pouze u Jana (Ivana) Helceleta, narážky na něj se dochovaly v korespondenci. Takže autorka si vypomohla určitou fantazijní vizí, ale Němcové tím spíše uškodila. Protože zmíněná ložnicová soirée byla naprosto zbytečná a neúčelná.

Dokončení : (klikni)

Zdroj obrázku: Tiscali