Předchozí část: (klikni)

Podobných nesrovnalostí bych našla skutečně mnoho, ale svou úlohu nevnímám coby kazatele správných autobiografických údajů naší spisovatelky. Proto se raděj přesunu k hereckému obsazení, kde defiloval slušný počet českých herců. O hlavní protagonistce jsem již hovořila. Umím si ji představit v roli matky postižené rakovinou, která celou hodinu a půl dává najevo své bolestné stavy, čili se provzdychá až k závěrečným titulkům, ale na osobnost typu Boženy Němcové je její herecký rejstřík a ostatně i vzhled naprosto nedostatečný. Josefa Němce ztvárnil vynikající Bolek Polívka, který ovšem kromě výbuchů vzteku nedostal více prostoru. D. Knöpfel se držela zažitého úzu vnímajícího Němce coby neurvalého hrubiána trýznícího svou ženu. Z toho, co se dostalo na plátno, by to ostatně vyplývalo. Pravda se skrývá někde jinde. Němec naopak byl velmi tolerantní manžel a s Němcovou to měl vše, jen ne jednoduché. Z těch důvodů bych očekávala od režisérky pestřejší vykreslení jeho povahy, vždyť se jednalo o člověka poměrně vzdělaného, s pevnými zásadami i charakterem, jehož dovedla vlastní manželka na pokraj obyčejného lidského zoufalství. Anna Polívková rovněž nemohla více uplatnit svůj um, neboť její Dora Němcová osciluje na hranici jakéhosi přívažku starajícího se o domácnost, sužovaná velkou nejistotou a strachem. Dora ovšem ve skutečnosti v podstatě taková byla, neměla konfliktní povahu, vyznačovala se spíše ve svém jednání zdrženlivou pokorou. Jarouš, nejrozmazlenější dítě Němcové, se pak  bohužel několikrát v podstatě jen mihl. Přitom právě velmi specifický přístup Němcové k dětem, a i vztah mezi jinak „ nerovnými“ sourozenci by přímo vybízel k ostřejšímu vykreslení kontrastů mezi nimi. To by však musel více „do hry“ vstoupit i nejstarší Karel.
Kromě ústřední čtveřice z domácnosti Němcových se v příběhu objevuje řada spíše epizodních postav. Mě osobně zmátlo vzezření Ondřeje Vetchého coby Lambla a Pavla Kříže jako V. Náprstka, já bych je obsadila naprosto obráceně. Vetchý, jenž má ve tváři vtisknuto stále cosi chlapeckého, by se více hodil na mladistvě vyhlížejícího Náprstka, kdežto Kříž, ostatně doktor z Básníků, dokáže nést v sobě určitou důstojnost pro lékaře typu V. D. Lambla přímo nezbytnou. V čase, kdy Němcová Lambla poznala, měl už završená studia a postupně se upínal pouze k vědě a lékařské praxi, proto také narážky Němce na to, že ho Němcová musela živit, znějí poněkud falešně. Zajímal by mě celkem i důvod, proč právě Lambl v tomto filmu to odnesl za všechny muže, ačkoliv se mi z milenců Němcové zdál nejslušnější. Nicméně Kříž s Vetchým alespoň částečně fyziognomicky odpovídají zmíněným dvěma pánům, což o filmovém H. Jurenkovi nelze rozhodně tvrdit. Při výběru jeho představitele (zvítězil pětatřicetiletý Adrian Jastraban ) musela režisérku postihnout s odpuštěním naprostá slepota. Jurenku si zamilovala Němcová ještě v éře jeho vysokoškolských studií. Tehdy, stále nevyrovnaná se smrtí nejstaršího syna Hynka, se cítila zrazená a zničená, a právě mladý a velmi pohledný Jurenka vnesl do jejího života opět záchvěv radosti a štěstí. S ohledem na její tehdejší psychické rozpoložení to musel být proto muž mimořádně atraktivní (a podle dochovaných podobizen vypadal Jurenka v mládí skutečně pěkně), aby v ní dokázal oživit vůbec nějaký cit. Poloplešatý, nazrzlý a ne zrovna mladistvě působící Jastraban měl zřejmě vtipně zakončit defilé milostných pletek Němcové. Obávám se, že ta by se raděj v hrobě třikrát obrátila, než aby jí do cesty vstoupil podobný exot.

A proto okamžiky, které mohly dojímat, nedojímaly, pouze scéna z pohřbu mi jak na začátku, tak na konci téměř vehnala slzy do očí, ale ne kvůli tomu, co se událo na plátně, ale kvůli tomu, co se mi při ní vybavilo z četby autobiografických studií, vzpomínek pamětníků a rozsáhlé korespondence. Nevadí mi, že příběh Němcové si vzala na paškál Němka, vždyť sama Němcová se narodila ve Vídni a její nevlastní otec (tomu, že byl biologický, nevěřím) Johann Pankel měl ryze rakouské kořeny a mluvil výhradně německy, ale vadí mi to, že ani dáma nezatížená komunistickým výkladem života i díla B. Němcové, se nedokázala oprostit od tradičních klišovitých náhledů na ní samotnou. Místo toho, aby ji alespoň částečně očistila u těch, kteří na ni nahlíží jako na nevěrnou manželku a poživačnou samici v jednom, jí v podstatě ještě více ublížila. Nedokázala smazat nános laciných senzachtivých historek těch, kteří Němcové záviděli, a rovněž se ani nepokusila rehabilitovat Josefa Němce. Kdyby pátrala v minulosti důkladněji, pochopila by, že tehdejší žena z mnoha důvodů podléhala rozhodnutí muže. A proto když Němec na Němcovou křičel, že ona bez jeho souhlasu nikam nesmí, nešlo o nějaký jeho tyranský rozmar, ale o běžnou společenskou normu. Může nám třeba dnes přijít strašidelná či nepřípustná, ale život určité osobnosti nelze odtrhnout od doby, v níž žila, vyloučit ji z jejího kontextu, protože se v ní narodila a samozřejmě i zemřela.

Zdroj obrázku: Tiscali