Letos je rok voleb, alespoň pro Českou republiku. V červnu proběhly ty nejdůležitější, kdy jsme rozhodovali o budoucí vládě celé země. Pomiňme teď skutečnost, že vláda de facto ještě není (a nepočítejme Topolánkovu vládu, neboť trvala jen 36 dní) a že pravděpodobně budou volby nové, předčasné. Věnujme se pro chvíli volbám nynějším, volbám do senátu a do obecních zastupitelstev. Ty proběhly tento pátek a sobotu a byly menšího formátu než ty předešlé. Mělo vůbec cenu k nim chodit?

Na rozdíl od voleb do poslanecké sněmovny, kdy je účast veřejnosti poměrně velká, voleb do senátu se účastní daleko méně lidí. Důvod je nasnadě. Velká část české veřejnosti senát považuje za zbytečnou instituci, výsledek přebujelé byrokracie a hlavně za „teplé místečko“ mnoha vychytralců, kteří usilují o snadný výdělek za málo námahy. Tato veřejná představa by se dala uplatnit i na poslaneckou sněmovnu, leč u senátu ji navíc podtrhuje fakt, že horní komoru parlamentu české země měly za první republiky a pak až po pádu socialismu, od roku 1996. Tedy jen deset let. To je, jak se zdá, krátká doba na to, aby si na senát mnozí Češi zvykli a brali ho vážně. Budou však? Toť otázka, na kterou by odpověď byla jen pouhou střelbou od boku. Zatím to tak však nevypadá.

S volbami do městských a obecních zastupitelstev je to jiné. Zejména na menších městech a vesnicích lidé mají oprávněný pocit, že se jich tato událost osobně týká a mohou na komunální politice – narozdíl od politice „tam nahoře“ – něco změnit. A vzhledem k lokálnímu charakteru voleb, osobní znalosti jednotlivých kandidátů a konkrétním problémům, jež voliče trápí, jsou s ochotou jít volit už svolnější.

Mohou voliči skutečně něco změnit? Teoreticky ano, prakticky to už je horší. Jeden hlas pochopitelně v celkovém součtu velkou váhu nemá a přepočítáno na procenta pak tvoří jen velmi nepatrnou část. Čím více hlasů, tím je jeho váha menší. Tento fakt veřejnost pravděpodobně odrazuje. To je ale spíše případ voleb do poslanecké sněmovny, kdy voliči často volí pouze strany. Mají pak proto tendenci volit nikoli tu stranu, kterou by chtěli, nýbrž tu, u které si jsou jisti, že se do sněmovny dostane a jejich hlas tak nevyjde v niveč. U voleb do zastupitelstev však voliči dávají své hlasy spíše jednotlivým kandidátům než celým stranám a sdružením. Navíc kandidáty nevolí celá republika, ale relativně málo občanů. Navíc kandidáti jim jsou blízcí (nejsou to „ti nahoře“, které volič většinou ani nevidí jinak než v televizi), znají konkrétní problémy dané obce a konečně je u nich větší pravděpodobnost, že při špatném plnění předvolebních slibů již podruhé zvoleni nebudou. Na malých obcích se voliči s kandidáty nezřídka znají osobně, místní politiku tak mohou ovlivňovat i během funkčního období a nejen prostřednictvím voleb. Takovou možnost mají sice i občané ve městech (koneckonců politici přece zvláště před volbami rádi říkají, že jsou zde pro lidi), ale jen málokterý „obyčejný“ člověk to udělá. Podtrženo sečteno, dalo by se tedy říci, že volby do obecních zastupitelstev určitě smysl mají. Pro mnohé pak určitě větší, než volby parlamentní.

Zdroj fotografie web.volny.cz