Když se 1. ledna 1993 definitivně rozpadlo Československo, skončila se tak jedna etapa našeho státu a začala nová, pro náš národ dosud nepoznaná. Tu novou se už přes třináct let snažíme naplňovat po dlouhých letech znovu nabytou svobodou, samostatností i dalšími hodnotami, jež k nezávislému státu náleží. Z té staré, která byla po 74 roky spjata s existencí společného státu dvou národů (nepočítáme-li rozdělení za 2. světové války), jsme si ale kromě jiného odnesli odkaz v podobě jednoho symbolu, který jsme učinili státním svátkem a který oficiálně slavíme.

28. října slavíme Den vzniku samostatného Československa. Toho dne roku 1918 se české země a Slovensko se zakarpatskou Ukrajinou po zhruba 300 letech vymanily z područí rakouské monarchie, jež se zejména pro české vlastence 19. století stala „žalářem národů“. Byla to ohromná událost, jejíž dosah si dnes už jen těžko dovedeme představit. Ani tzv. Sametová revoluce roku 1989 patrně nedosahovala takové euforie, jíž propadali nejen naši vlastenci, ale i drtivá většina slovanských národů na území nového státu, zejména pak v Čechách. I přes mnohé chyby, kterým se nový stát nevyhnul, byl oslavován po celá dvacátá a třicátá léta jako výdobytek boje za svobodu nejen díky legiím v Rusku, ale i zahraniční politice Masarykově a Benešově. 28. říjen byl oslavován jako den osvobození.

Dnes, po 88 letech, se k tomuto datu vracíme a každý rok si jej připomínáme. Avšak již od doby samostatné České republiky se pokaždé setkáváme s pochybovači a vůbec těmi, kteří 28. říjen jako státní svátek odmítají. Jejich nejsilnějším argumentem je ten, že se tak slaví vznik něčeho, co již neexistuje, co je historicky překonáno, co je minulostí. Proč slavit vznik předválečného Československa? Z nostalgie, nebo snad abychom nezapomněli, že jsme Češi? Co nás vlastně k tomuto datu ještě poutá?

Odpůrci takových popíračů odpovídají: neslavíme vznik Československa, slavíme jeho ideály. Ideály nabyté svobody, samostatnosti a demokracie. Principy práv, republikánského zřízení státu a možnosti národní emancipace. Dnes se nám tyto principy možná zdají být nezaměnitelné a pojmy přehnané, znějící jako klišé. Čas dal zapomenout na někdejší utrpení v dobách nesvobody pod totalitním režimem a svoboda a demokracie jsou pro mnohé samozřejmostí. Není tomu ale tak dávno, kdy ještě samozřejmé nebyly. Vyrostla jedna mladá generace lidí, která nesvobodu nezažila a totalitní moc a život v ní je jí cizí. Vzpomínky pamětníků ani školní učebnice nemohou v plné šíři nahradit živou paměť. A tak se „paměť národa“ pomalu, ale jistě vytrácí…

Zapomínáme-li na minulost před dvaceti lety, jak si máme pamatovat dějiny státu, jenž vznikl před 88 lety? Jedinou možností, jak nedopustit či alespoň zmírnit zapomnění na vlastní minulost, je – ať už to zní jako klišé – neustálé připomínání určité dějinné události. Nechceme-li zapomenout, že svoboda a demokracie nejsou jen prázdné pojmy, že tu nebyly pořád a že ani v dnešním světě rozhodně nejsou samozřejmostí, měli bychom 28. říjen slavit jako jeden z nejvýznamnějších svátků roku.


zdroj fotografie: humorous.bloguje.cz