Přímý účastník, majitel takto poznamenaného průkazu Petr Šabach, v poslední knize Občanský průkaz zúročil svůj nesporný vypravěčský talent. S nadsázkou vysvětluje okolnosti natržení svého dokladu, jak sám píše, pod vlivem oslavy nastupující dospělosti, řádně zalité levným vínem v třešňovce. Iniciační úkon provede jen tak, na návrh znalejšího spolužáka. A díky němu se chlapec na základě udání okamžitě dostává do centra zájmu a pozornosti policajtů ( neznalým té doby to patrně přijde divné a za několik let už i nepochopitelné), což mu orientuje život poněkud klikatými, mnohdy ponurými cestami a nutí ho přemýšlet o „běžných“ věcech v jiném kontextu než ti, co pochopili, že se lépe vyplatí výti s vlky. To vytváří ohromný prostor pro tragikomické situace, kterým se nyní, po letech, již dokážeme i smát. Mnozí ale ještě i dnes – trpce.

V uzavřených příbězích s mistrovstvím lidového či hospodského vypravěče líčí události od poloviny šedesátých do sametové revoluce, v nichž kromě občanského průkazu další roli hrají obušky těch, co nás měli ochraňovat. O to horší se jeví jejich všemocnost hraničící až s úchylností jednotlivců (Rusňák), jimž je režimem umožněno až do absurdních konců omezovat osobní svobodu - jako např. bezdůvodný výslech do pozdních hodin Štědrého večera. Zdravým rozumem něco vysvětlit nebylo možné, protože usvědčující důkazy vždy stály na straně mocných (automechanikovy špinavé ruce od oleje automaticky znamenaly důkaz, že házel kovové matky po policajtech. Jsou přece špinavé!). Hrozný osud čeká ty, kteří ve snaze vyhnout se vojně, si způsobili nevratné poškození zdraví nebo i smrt. Jisté zadostiučinění cloumaným lidem přineslo natáčení filmu Temné slunce, jehož režie se ujal pružný Otakar Vávra, kde jim role komparzistů nabídla možnost vystoupit proti policii. Že tito společenští živlové s dlouhými vlasy podali výkon ( nikoli pouze herecký) hodný Oscara, netřeba připomínat.

Autor cele využil své biografie, aby na svých vzpomínkách ukázal nechutnou dobu neustálého špiclování, obnažování a ponižování člověka. Pamětníci té doby mu rozumí, do autorské nadsázky umí totiž vložit i své vlastní příběhy. Proto se Šabach stává kultovním autorem té mizerie. Ale nabízí se otázka, co si z knihy odnese generace dnešních puberťáků vstupujících do života se zatavenou kartičkou, která pro ně nic zvláštního neznamená. Pokud pouze dobře odvyprávěný slepenec humorně melancholických příběhů podivně zpackaných životů, tak to bude málo. Ještě nějakou dobu tyto příběhy svou absurditou potáhnou, ale co dál? Petr Šabach má nespornou výhodu, že lehkost jeho psaní kápla do noty i filmařům a úspěšné Pelíšky či Pupendo (zfilmované dle jeho literární předlohy) mu přinesly popularitu. Ale právě proto bychom od Šabacha očekávali reflexi doby na poněkud jiné úrovni, než jen (hlavně v závěru viditelný) jako osobní výkřik zhrzeného Švába, který se dozvídá, že měl štěnice i mezi svými nejbližšími přáteli. Vystihuje sice hořkost doby, plnou paradoxů, jdoucích jakoby mimo zdravý rozum. Lze jen doufat, že díky tomuto pohledu nevznikne dojem, že obětí a hrdiny divné doby se stali pouze ti, co si v mladické nerozvážnosti kdesi v třešňovce poškodili inkriminovanou stránku v průkazu totožnosti.

Knížku Petra Šabacha Občanský průkaz vydalo nakladatelství Paseka v roce 2006.

Zdroj fotografie: www.paseka.cz