Nevím, zda se dá hovořit právě o životní dráze, protože to mi zavání kariérou, za kterou se nehoním. Ale vystudovala jsem ekonomickou školu a v důsledku toho jsem pracovala jako účetní, pokladní či fakturantka, nyní pracuju v pojišťovně. Své vzdělání přitom využívám k obživě, takříkajíc si díky němu vydělávám na chleba, abych se pak mohla seberealizovat v psaní.

Od tvého vzdělání k psaní je přeci jen poměrně daleko. Jaké předměty tě třeba ve škole bavily nejvíc a z jakého tě jímala hrůza největší?

Bavily mě jazyky a dodnes mě mrzí, že se jim tak málo věnuju a znalosti ze školy jsem víceméně zapomněla. Neměla jsem ráda fyziku, protože jsem měla problém ji chápat. (V kontrastu s tím si dnes čtu knihy o hvězdách a Vesmíru.) Ale skutečná hrůza mě jímala z hudební výchovy. Jsem totiž trémista a představa, jak před celou třídou překřikuju klavír pěním Internacionály, byla skutečně děsivá.

Vzpomněla by sis na maturitní slohovku v tom smyslu – jakou jsi za ní dostala známku a hlavně jaké sis vybrala téma?

Vzpomínám si na ni úplně přesně. Jednalo se o úvahu na téma Kultura. Po obecném úvodu jsem se zaměřila na literaturu, u které jsem pak víceméně setrvala. Psala jsem však i o divadle, tanci, zkrátka věcech, které má ráda. Ze slohovky jsem dostala jedničku, což mi velice pomohlo u ústních zkoušek, neboť tam jsem trochu tápala v impresionismu.

Už na základní škole se nás ptávali někdy na prvním stupni, po jakém povolání toužíme. Chtěla jsi být klasickou doktorkou nebo prodavačkou? Nebo jsi už tehdy viděla svou budoucnost u „psacího stroje“?

Dlouho jsem si přála být veterinářkou. Miluju zvířátka. Jenomže protože omdlévám při pohledu na krev, musela jsem od tohoto snu upustit. (Dnes se vyžívám, když mohu léčit naše domácí zvířátka.) Svou budoucnost u psacího stroje, který se záhy změnil na počítač, jsem viděla zhruba od šesté třídy, protože má starší sestra v té době již studovala ekonomickou školu. V podstatě jsem se po ní prostě jen opičila.

Poměrně záhy ses vdala a povila dceru, byla to příčina toho, že jsi třeba nešla studovat vysokou, nebo jsi tehdy nad tím vůbec nepřemýšlela?

Uvažovala jsem o tom, že bych studovala literaturu, ale pak jsem se ptala sama sebe, k čemu by mi to bylo, když na novináře nemám dost drzosti, vědcem být nechci a spisovatelem se mohu stát i bez toho. Protože jsem tehdy také měla vážnou známost, jak ses zmínila, pospíchala jsem raději do života. Už se mi nechtělo učit. Příčinou rychlého "skoku do života" tedy byla vyloženě mladistvá nedočkavost.

Tvé manželství trvá již 14 let. Nad čímž se mohu jen hluboce sklánět. Máš nějaký recept, jak to ustát s grácií a pevnými nervy? A nebo by ses sama připojila alespoň v temných chvilkách ke skupině žen, jež tvrdí, že manžel se má po určité době vždy obměnit nejlépe za mladšího?

Nevím, jestli znám ten pravý recept a také pochybuji, že to zvládám právě s grácií, protože dělám chyby, mockrát jsem zakopla, zanadávala i zapochybovala, ale domnívám se, že jestli nějaký recept existuje, tak se skrývá v toleranci a trpělivosti. Sama se to pořád učím a zdokonaluju se, někdy polevím a pak si zase utáhnu uzdu... Celý život se člověk něco učí a objevuje, sám v sobě nebo v tom druhém. A k té druhé otázce: Nemyslím si, že by se měl manžel po určité době vyměnit za mladšího, vždyť pokud bych nad něčím takovým dopředu spekulovala, potom už do vztahu nedávám všechno, ale jednou nohou z něj utíkám. Stát se to však nakonec může, i když to člověk neplánuje.

Určitě se shodneme na tom, že člověk celý život řeší jen mezilidské, a většinou milostné vztahy. Máš pocit, že našinec může dosáhnout zčásti takové idylky, jakou objevujeme v literatuře nebo filmech?

Myslím, že takové idylky může dosáhnout krátkodobě. Když film krásně skončí, polibkem dvou zamilovaných lidí, končí vlastně v okamžiku začátku nového filmu s jiným dějem. Život se skládá z takových idylek, ale i pádů a povinností a hádek a smutků... A stejně jako ve filmu záleží na tom, jak se k danému příběhu postaví režisér (stejný příběh se dá popsat melancholicky, humorně i tragicky), v životě záleží, jak se ke svému příběhu stavíme my sami.

Kdyby ti někdo řekl – teď můžeš trávit den podle svého gusta. Jak by takový den vypadal? Co bys během něj dělala?

Asi čekáš, že řeknu, že bych psala a četla.... Ale to dělám v podstatě každý den. Takže kdybych si mohla bez jakéhokoliv omezení vybrat, určitě bych chtěla zažít něco jedinečného, např. letět na oběžnou dráhu kolem Země a podívat se na ni shora, nebo si třeba znovu pochovat svou dceru jako miminko a vůbec prožít znovu všechny krásné okamžiky svého života.

Literatura je věcí v podstatě intelektuální, protiváhou je fysis – tedy v oblasti koníčků sport. Sportuješ aktivně, sleduješ třeba přímé přenosy fotbalových utkání? A když jsem u tématu, patřila jsi ve škole na hodinách tělesné výchovy k tzv. „ulejvákům“ či nikoliv?

Na televizi se téměř nedívám a na sportovní utkání už vůbec ne, to je pro mě ztráta času. Raději sportuju aktivně, protože po všem tom sezení v práci u počítače a doma u počítače potřebuju pohyb, a tak si ho dopřávám. Ale nemám pro sport nadání, i když mě baví. Na hodinách tělesné výchovy jsem patřila mezi slabší průměr. Bavily mě třeba kolektivní hry, ale jak se začalo něco stopovat nebo měřit, tak mě chuť přešla. Když tak nad tím přemýšlím, vlastně jediný sport, v němž jsem dosáhla nějakého výsledku, byla střelba ze vzduchovky, v té jsem reprezentovala naši školu. Jinak ale sport vnímám spíš jako zábavu, uvolnění po psychické práci.

Každá tvůrčí dívka má své umělecké sny. A umění se skládá z mnoha oblastí, která z nich ti utekla? Míním to tak, že jsi po něčem třeba toužila, a ono se ti to nepodařilo realizovat.

Kdysi jsem si přála tančit. Chodila jsem dva roky do amatérského tanečního kroužku a potom další dva na uměleckou školu, ale bohužel mě v tom správném rozletu brzdila již zmíněná tréma. Nejlíp si zatančím doma, když se na mě nikdo nedívá. Před lidmi mi všechny svaly ztuhnou – pohyb se pak stává nepřirozeným.

Označila by ses za intelektuálku? Jak vlastně nejčastěji trávíš sobotní večery?

Ano, označila bych se za intelektuálku. Třeba už proto, že sobotní večery trávím nejčastěji při duševní práci u počítače. Méně častěji v hospůdce na pivu nebo s přáteli na zábavě a zcela výjimečně u televize.

Kdybych ti věnovala pomyslných 50 000 Kč, které samozřejmě nemám, do čeho bys je pravděpodobně investovala?

&Skoda, ta otázka začala tak slibně..... (smích) Momentálně bych se nejspíš pokusila vydat na vlastní náklady nějakou svou knihu, kterou mám zatím v šuplíku.

Kolik jich máš vlastně vydaných a kolik jich na vydání čeká? Kde se dozvíme víc o tvé tvorbě?

Vydaných knih mám osm, poslední bylo Vzájemné prolínání, které vyšlo letos na jaře. K vydání čekají tři. Jedna pro mládež, jedna povídková a jeden román, další román zároveň píšu. Víc o mé tvorbě najdete na: www.sweb.cz/sindelarovar.

Přestože rozvíjíš hlavně svého ducha, určitě ti není lhostejné, co si oblečeš na sebe. Sleduješ tedy aktuální módní trendy. A nebo máš svůj styl, jehož se pevně držíš?

Oblékám se spíš podle nálady a také tak, abych se v oblečení cítila pohodlně. Nemám ráda upjaté kostýmky. Módní trendy sleduji vždy nejprve s nechutí, protože mi dlouho trvá, než si zvyknu na něco nového. Když si konečně zvyknu a začnu to (zvonové kalhoty, špičaté boty...) nosit, tak už to většinou z módy vychází. Takže jsem v tomto směru pořád taková zpožděná.

A šla bys někdy, až tvou tvář zavane čas a ozdobí ji vrásky, na plastickou operaci?

Těžko říci. Teď myslím, že ne. Ale víš jak, nikdy neříkej nikdy. Každopádně protože jsem posera, určitě by mi v tom bránil strach z bolesti, popř. ne zcela jistého výsledku.

Jsi matkou, manželkou, spisovatelkou, ale určitě nejvíc „Rozhledňačkou“. Pod slovem Rozhledna si většina lidí představí třeba tu na Petříně. Co se ale vybaví tobě? A do čeho se myslíš ta naše Rozhledna vůbec rozhlíží? (Mně připadá že do lidských duší.)

Představuju si nás, redaktory, jak stojíme na vrcholu majáku, opíráme se o zábradlí a rozhlížíme se kolem. Občas je mlha a občas vysvitne slunce a my se snažíme zachytit naše pocity a prohlédnout skrz mlhu a nenechat se bezmocně oslnit sluncem.


RENATINY NEJ:

Nejoblíbenější film: dejme tomu, že mi nevadí, když se znovu podívám na Forresta Gumpa nebo z českých Cestu z města či Léto s kovbojem

Nejoblíbenější drink: nejčastější pivčo, nejvzácnější tlamolepy jako je např. baileys

Nejoblíbenější barva: černá (škoda, že kosmetička mi zakázala ji nosit)

Nejoblíbenější divadelní hra: mám spíš nejoblíbenější divadelní skupinu KLAS, což je amatérský soubor, ale hrajou výborně!

Nejoblíbenější kniha: těžko mohu říci, že bych měla nějakou nejoblíbenější knihu, mám prostě ráda literaturu jako takovou a čtu v podstatě všechno - přesto opakovaně listuju v těch odborných, především psychologických jako jsou Mars a Venuše, Sluneční znamení či Umění mluvit

Nejoblíbenější televizní pořad: komediální seriály (MASH, Přátelé) a dokumentární cykly