Staří Egypťané, kteří věřili v posmrtný život, se domnívali, že pro zachování duše je nutné zachovat také tělo. Použivali k tomu metodu mumifikování. Viz článek Rituál mumifikace. Na cestu posmrtným životem musel mít každý zemřelý příslušné vybavení. Do hrobek urozených a bohatých lidí se společně s jejich mumifikovanými těly, u faraonů navíc uloženými v ozdobných sarkofázích, ukládaly celé poklady. Zemřelý dostal vybavení denní potřeby, jakož i drahé ozdobné předměty. Společně s některými panovníky byli dokonce pohřbíváni i jejich sluhové, aby jim na onom světě mohli být kdykoliv k dispozici. Životem "na druhém břehu" provázely tzv. Knihy mrtvých. Egyptské knihy mrtvých jsou detailním průvodcem zemřelého po astrálních sférách bytí.

8. "Jsem Pánem Světla a to, co se mi hnusí, je smrt. Kéž bych proto nikdy nemusel vstoupit do mučírny v Duátu."

9."Vzdávám poctu Osiridovi a snažím se být v souladu se srdci těch bytostí, které přebývají v božství a které miluji."

24. "Zbavil jsem se svých prohřešků, a proto spatřím nebeského Otce, Pána Večera, jehož těo odpočívá v Heliopoli."

Další starověká civilizace, Mayové rovněž věřili v posmrtný život. Dokonce v reinkarnaci. Mayská kniha mrtvých tuto etapu života popisuje ve zkratce asi takto: Duše dospělých neopouštějí ihned po smrti svá obydlí. Až 80 dní žijí tak, jako by se jejich smrtí nic nezměnilo. Pokud byl zemřelý dobrý, jeho duchovní srdce stoupá do nebe, pokud ne, trpí v Mitnalu (pekle). Mayům nevadí lidský osud, obávají se pobytu v limbu. Jediné, o co se starají, je reiknarnace. Mayové jsou narozdíl od buddhistů přesvědčeni, že pozemský život je rájem a neustálé reinkarnace jen cestou k němu. Jejich cílem tedy je po každé smrti se znovuzrodit. Pro znovuzrození je nezbytné mít potmky, bezdětný člověk je nazýván "člověkem, který zaniká". Mayové rovněž měli podobně jako Číňané Kult předků.

Buddhismus je tradiční svou vírou v reinkarnace. Neustálý koloběh životů se nazývá Samsára, vysvobozením z něj je nirvána. Více si o ní můžete přečíst ve článku Blažený stav duše. Buddha nám říká, že naše existence je pouhým procesem neustálých vzniků a zániků jednotlivých elementů ve zdánlivé spojitosti. Osobnost se skládá z pěti pomíjivých tzv. skupin bytí: tělesné formy, vnímání, cítění, psychického utváření a vědomí. Protože všechny tyto skupiny bytí jsou pomíjivé, není možno předpokládat existenci nějaké nehynoucí duše. Koloběh nelze zastavit, každý způsob smrti vede pouze k dalšímu znovuzrození. Podle čtyř ušlechtilých pravd se lze ze samsáry osvobodit pouze zbavením se žízně po čemkoliv. V samsáře můžeme ovlivnit pouze to, v jakých podmínkách se zrodíme příště: dobé skutky nám zaručují dobré podmínky a i naopak.

V Islámském světě jsou zdrojem představ o onom světě Korán a tzv. hadísy (krátká vyprávění o slovech a činech proroka Muhammeda). Islámské představy o posmrtném životě na onom světě se do značné míry shodují s křesťanskými a židovskými. Víra se v Islámu (zn. odevzdání) skládá ze šesti základních článků: víry v jednoho boha, víry v anděly, víry v knihy, víry v proroky, víry v soudný den a víry v předurčení. Podle Islámu je smrt zakončením pozemského života a přivádí člověka zpět k Bohu. Po smrti následuje soud, který rozhodne o tom, kam duše zemřelého vstoupí, zda se odebere do ráje, nebo do pekla. Peklo má podle islámské tradice 7 pater, 1. je určeno těm, kteří zhřešili; ve 2. pobývají Židé; do 3. náleží křesťané; do 4. sabejci; v 5. se ocitají mágové, do 6. přijdou modloslužebníci; v posledním 7. patře pobývají pokrytci všech náboženství a je nejmučivější ze všech, jednou zde však bude odstraněna zeď a obyvatelé 7. oddělení pekla budou propuštěni - narozdíl od všech ostatních, kteří jsou v pekle nuceni pobývat již napořád, na svobodu. Ráj je popisován jako místo poskytující neskutečné požitky.