Hynek Němec, syn spisovatelky Boženy Němcové, zemřel na tuberkulózu 19. října 1853. Božena Němcová se prakticky po celou dobu Hynkovy nemoci nacházela v Balašských Ďarmotách (poblíž Nových Zámků), kde pobývala s manželem a menšími dětmi, zatímco starší synové Karel a Hynek zůstávali v Praze přítele Boženy Němcové, Františka Šumavského. Protože byl však manžel Boženy Němcové, Josef Němec, vyšetřován státními orgány kvůli podezření z revolucionářské činnosti, pošta mezi Prahou a Ďarmoty byla úředníky zadržena. Z této korespondence vyplývá, že B.N. sice již v srpnu věděla o tom, že jejího syna Hynka trápí kašel, dochovala se i zpráva, již psala Johaně Mužákové (Karolině Světlé), v níž líčí, jak ji mrzí, že nemůže být s chorým synem, který je nemluvný a "žere v sobě mnoho, co mu v jeho chodrobě škodí". Bohužel až v polovině října se Boženě Němcové dostal do ruky dopis s informací o Hynkově povážlivém zhoršení zdravotního stavu. Božena rychle sehnala půjčku na cestu a spěchala do Prahy, kam dorazila 17. října. Syna, jehož léčil V. D. Lambl (viz Nymfomanky české literatury 2.), zastihla na smrtelném loži. Přestože se jednalo o patnáctileté dítě, pohřeb Hynka Němce nezůstal osobní záležitostní zarmoucené rodiny. Vzbudil pozornost nejen veřejnosti, ale také policejních a úředních míst, kterým se např. nezdálo, že by se museli žáci všech šesti tříd vyšší reálky v doprovodu učitelského sboru účastnit pohřbu. Okamžitě vzniklo podezření z demonstrativního charakteru pohřbu - kvůli otci, ale také kvůli smýšlení Hynkova domácího, vlastence Josefa Franty Šumavského, ale také ředitele Hynkovy školy, Josefa Wenziga, libretistku Smetanovy Libuše, možná že i sami úředníci měli špatné svědomí, protože jejich cenzura dopisů zapříčinila, že Božena se za chorým chlapcem vydala tak pozdě, bedlivě hlídali, zda o tomto politováníhodném a zcela zbytečném zásahu Němcová nemluví pomlouvačně na veřejnosti - a došlo k dalšímu vyšetřování a ústrkům, které trvaly až do prosince 1853. Až potom nejvyšší policejní úřad ve Vídni tuto pohřební kauzu uzavřel.

V březnu 1939 byl výnosem na Pražském hradě vyhlášen Protektorát Böhmen und Mähren, který sice připouštěl protektorátního prezidenta Emila Háchu, ovšem pány všeho se stali Němci - gestapo a německý správní aparát. Nacisti nad protektorátem vládli krutě, neváhali použít násilí, zatýkali všechny, kdo se bouřili proti jejich moci. Český národ se bránil - vznikl odboj. První protiněmecká demonstrace se uskutečnila 7. května 1939 při příležitosti druhého pohřbu významného českého básníka Karla Hynka Máchy. Máchovo tělo bylo původně pohřbeno v Litoměřicích, kde skonal 6. listopadu 1836. Do Prahy se v podstatě naspěch (těsně před záborem Litoměřic fašisty) převezlo po více než sto letech. Zatímco o litoměřický hrob mladého básníka se v podstatě nikdo zvlášť nestaral a prvních deset let po smrti mu chyběl dokonce i náhrobek, převezení Máchových ostatků do Prahy probíhalo s velkou slávou a všemi oficialitami. Nejprve byla rakev vystavena v Pantheonu Národního muzea v Praze a 7. května se konal slavný pohřeb, jenž doprovázel desetitisícový dav, vystavující svou účastí na pohřbu svou národní hrdost. Pohřeb se tak změnil na demonstraci proti německé okupaci.. Z chórové kaple vyšehradského chrámu nesl rakev s Máchovými ostatky jako první vpředu básník František Halas a nad básníkovým hrobem pronesli proslov významné osobnosti jako generál Rudolf Medek nebo básník Josef Hora. Důstojné, velkolepé. Jen škoda, že se básník takové pocty dočkal až po takové době - a  zda by se jí vůbec dočkal, nebýt protektorátu.

Mí současníci mi ovšem zajisté dají za pravdu, když povím, že největší politický rozruch způsobila tragická smrt a následně pohřeb studenta Jana Palacha v roce 1969. Jan Palach svou odvážnou obětí, jíž sledoval "probuzení lidu této země", vstoupil do dějin. Tento mladý muž se 16. ledna 1969 odpoledne polil u Národního muzea v Praze benzinem a pak se zapálil. To vše z přesvědčení, že tak zastaví tehdejší politiku. Drastičnost Palachova činu veřejnost šokovala a skutečně na dočasnou dobu zvedla vlnu odporu. Palacha sice nikdo nenásledoval, ale vedly se bouřlivé diskuse a během několika dní se v republice objevilo na sedmdesát lidí držících protestní hladovku. Každý den se na Václavském a Staroměstském náměstí konaly mítinky, na nichž zněla hesla "Jan Hus - Jan Palach" nebo "Zrušte cenzuru". Palach zemřel na následky zranění 19. ledna a pohřeb se konal 25. ledna 1969. Palachově památce se přišlo poklonit zhruba 200 000 lidí, kteří vytvořili víc než kilometrovou frontu. Tím se však většina nasbíraných vášní vybouřila. Zatímco Palach pro národ dobrovolně obětoval život, národ pro něj obětoval cestu na pohřeb. Emoce pozvolna vychládaly, národ nepovstal a na Václavském náměstí se scházela jen úzká skupina, jež vzpomínala na studentovu oběť a věřila v ideály, za něž položil Palach život. Palachův sen o svobodné zemi se nakonec naplnil, ovšem až po dvaceti letech. Palachův odkaz sehrál v tomto boji zásadní roli.

^{Zdroj fotografie: www.geocities.com}