Režisér Juraj Herz se rozhodl převést svůj úspěšný film z roku 1971 (přepis románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy) na divadelní scénu. Návrat se mu bezesporu vydařil.

Ve svém pojetí nezapřel filmového režiséra. Hru koncipoval jako nepřetržitý sled krátkých záběrů, dokázal paralelně a srozumitelně odvíjet dvě situace místně vzdálené. Zároveň dějem prostupuje postava dávno zemřelého syfilitika Machoně (Alexej Okuněv) a rýsuje tak výstražné memento nezadržitelně se odvíjejícímu osudu. Občas se s pekelným hlukem vyrojí čerti, snad vzpomínka na šťastnější doby, kdy Štěpka hrála divadlo, nebo už také symbolizují závan pekelně vroucího kotle?

Inscenace je založena na psychologicky prokresleném pohledu do dvou příbuzných, ale velice odlišných rodin. Štěpka vychází z maloměstské, poměrně bohaté rodiny, kde pracovitost, Bůh a dobrá pověst jsou postuláty, jež nelze zahodit. Naopak bohémská neochota Pavla Maliny pochopit, že jen práce a pokora přináší uspokojení, ho staví do hořkého sporu s udřeným otcem a bratrem Janem. Krátké přesvědčení, že by to mohlo jít i jinak, brzy bere za své. Silné scény korunují smutný příběh. Oddaná Štěpka neopustí paralyzovaného manžela, i když ji v životě nic dobrého nepřinesl, naopak ukradl naděje. Nenaplněná Štěpčina touha po dítěti je definitivně ztracena – cesty osudu se fatálně zkřížily.

V pohybově náročných, velice expresivních, psychologicky propracovaných rolích bezesporu excelují B. Hrzánová a hlavně R. Holub. Nic nezůstali dlužni svému filmovému vzoru, v gestikulaci, choreografii, oba na jevišti prošli s velkým hereckým nasazením a lidským porozuměním životním předělem. Štěpka zažila přerod ze svérázné, prostořeké dívky, která pod tíhou let a společenského tlaku hledá manžela, aby se poté stala nezlomnou, silnou selkou, oporou všem slabým. I když jí být neumí, snaží se až k sebezničení. Radek Holub zase ze sebestředného, bezohledného důstojníka mizí v lidskou trosku na těle i duši.
J. Hrušínský se setkal s rolí pro něj již tradiční, podivně slizkého nápadníka, jež se pro jistou raději otevřeně nevyjadřuje, jen úhybně naznačuje. Smutný osud služky Karly, která pro nikoho nic neznamená, určitě dojme. Ostatní herci dotvářejí celkový skvělý dojem – např. paní Kubánková navzdory svému věku prokazuje neobvyklou mrštnost.

Divadlo Na Jezerce zvolilo netradiční žánr, po osvědčených komediích vstupuje do temnějšího a vážnějšího světa. Pokus to ale nebyl riskantní, herecké zázemí a výběr kvalitního námětu se staly zárukou úspěchu. Není to představení bujarého smíchu, ale křehkého napětí. Dokonce si troufám tvrdit, že se jedná o hru, jež se dá shlédnout několikrát a pokaždé přinese hluboký divácký zážitek.

Petrolejové lampy. Divadlo Na Jezerce Premiéra 7. listopadu 2006.

Zdroj fotografie: hrusinsky.cz