Rolnický synek Jesenin pocházel z vesnice v rjažanské gubernii, kde se narodil roku 1895. Ovšem posléze venkov opustil a žil střídavě převážně v Petrohradě a Moskvě. Přesto zůstal básníkem ruského venkova, v jeho verších se skrývala určitá zemitost a nevyumělkovanost. Cítil se pevně spjat se svým krajem. A tento navýsost pohledný, bohémský a nadaný mladík se seznámil počátkem dvacátých let minulého století se světoznámou tanečnicí Isadorou Duncanovou, která přijela do Ruska, aby zde zřídila taneční školu. Setkání se pro oba stalo osudným. Ještě té noci, kdy se seznámili, si jej Isadora odvedla do svého nového domova. A od té doby tvořili dvojici. Dvojici naprosto nesourodou, vzájemně se ničící a zpočátku vášnivě milující. O celých sedmnáct let starší Isadora se slabostí pro mladíčky neuměla rusky a Jesenin naopak neovládal jinou řeč než ruštinu. Vedle značného věkového rozdílu tedy hrála velkou roli nemožnost se dorozumět, spousta věcí mezi nimi zůstala nevyřčena. Jesenin měl v té době už za sebou jedno manželství a tři potomky a Isadora několik vztahů, z nichž vzešly dvě děti, které bohužel tragicky zemřely. Isadora potřebovala své partnery ovládat, Jesenin uvyklý venkovskému pohledu na ženu, kdy ta rozhodně stojí na společenském žebříčku pod ním, se choval často chladně lhostejně a egoisticky. Tudíž docházelo k velkým střetům, Jesenin Isadoru opouště, a zase se k ní vracel. Vlastně ho "požírala", neschopná dát mu potřebnou svobodu. Na straně druhé Jesenin dost pil.
A Isadora si ho přesto vzala za muže, jeho jediného, v květnu roku 1922. Poté spolu vyrazili na cesty. Jesenin díky ní poznal i Ameriku, ale všude ho vítali jako neznámého muže slavné ženy. Tím Jesenin nesmírně trpěl, a proto ještě více pil. Připadal si jako přívažek a přitom doma jej ctili jako básníka, který dokázal velmi jímavě přednášet vlastní verše. Když se vrátili zpátky do Ruska, Isadora už nechtěla se svým manželem žít, bylo jasné, že se rozejdou, přestože formálně k rozvodu nikdy nedošlo. Přátelé pochopili, že Jesenin nechal v cizině kus své duše a v podstatě se už jen propadal do svých alkoholových chmur, měl záchvaty vzteku a melancholie. Vídal bílé myšky a když to s ním vypadalo hodně špatně, umístili jej do sanatoria, aby se po jeho opuštění opět opil. Snažil se ale i pracovat. I když ztrácel pomalu smysl svého bytí. Ještě se stihl oženit v září 1925 s vnučkou Tolstého Sofií. Ale celkem záhy ji pohaněl a obvinil z hrabivosti. Poté už se asi vnitřně připravoval na odchod ze života. Den před smrtí napsal své poslední verše vlastní krví, protože neměl inkoust. Psal tedy do posledních okamžiků svého života, v němž se cítil nesmírně osamělý.
Svůj konec, možná ne náhodou, si odbyl v tom samém hotelovém pokoji, v němž bydlel ve šťastnějších dobách, a to v únoru 1922 s Isadorou, když hostovala v Petrohradě. Sám říkal, že byla jedna z jeho největších lásek. Životopisci však tvrdí, že nemiloval nikoho, jen sám sebe. Ale copak může někdo, kdo tvořil tak krásnou poezii, nikoho nikdy a nic nemilovat?

Zdroj obrázku: wikipedia.org