Uvědomil jsem si, že při porušení některých pravidel mám jakýsi příjemný pocit zadostiučinění. Jedná se většinou o pravidla, která jsem si nevymyslel, nepřijal jsem je, která pozbyla své platnosti, jsou neužitečná.

Myslím, že život sám tento pocit sdílí, a ono „výjimka potvrzuje pravidlo“ to dokazuje. Kdysi jsem si sám pro sebe stanovil, že pro skutečná Pravidla výjimka neexisteje. Takové pravidlo je pak zákonem. A u zákonů to, rozhodně my Češi, známe velice dobře. Lidské zákony se dají obcházet, ale zákony přírody a ducha nikoliv.

Pravidla se vztahují na určitou hru. Každá hra má svá pravidla a hra bez pravidel už není hrou. Vše má svůj vnitřní a vnější řád, který se tu z toho, tu z onoho pohledu zdá být neuspořádanou spouští. Existuje však mnoho her a s nimi spojená pravidla - mnoho společností, společenských norem, mravních nauk a morálních příkazů.

Jakmile jsem se na nějaké hře stal závislým, anebo ji prostě hrál nad míru, dostal jsem se dostavu, kdy chtě, nechtě, jsem začal porušovat pravidla. Cosi mne táhlo vymanit se ze hry, vystoupit z ní a být chvíli vně či si najít hru jinou. A porušení pravidel mi k tomu bylo cestou.

V takovýchto případech znamená slyšet a neusposlechnout rad a pravidel první krok ke změně, ať už dané situace, nebo návyků a chování, anebo pravidel, zákonů. Může to znamenat navrácení životu jeho dynamiku, udělat z něj proces na místo stavu.

Znamená to ale také přijmout za sebe odpovědnost. Neschovávat se za cizími pravidly, ale přijmout je za vlastní či je vytvořit. Být raubířem, rebelem, svým pánem transcendentuje. Přesahuje běžnou zkušenost. Dotýká se něčeho dalšího. Postupuje kupředu a otvírá zakázané dveře, „třináctou komnatu“. Přináší poznání, mé vlastní a jakési širší. Představuje mou vyšší vůli.



Zdroj fotografie: Klára Klepáčková