Když mě počastovala slovy: „Doufám, že konečně o nás napíšete na Rozhledně něco pořádného“, jen má profesionální čest mě nevyhnala zpět do tmavých ulic. Navíc jsem na křest šla s tím, že mě na něj pozvala mimo jiné sama ústřední aktérka knihy L. Skořepová, které jsem ještě minulý pátek do telefonu tvrdila, že se určitě dostavím.
Samotný křest probíhal v příjemné atmosféře, neboť kmotr Arnošt Lustig je nejen vynikající autor, ale především bohémsky povznesený člověk a Luba Skořepová zajímavá dáma.
Spojení akurátního Jana Hůly, jak jej Luba Skořepová sama nazvala, s její živelností přinášelo při psaní knihy řadu dramatičtějších okamžiků, přestože J.Hůla obětavě vozil L. Skořepové na chalupu brambory a pomáhal jí česat meruňky. Paní Skořepová během spolupráce s autorem prý občas nepoznávala samu sebe, protože se v ní několikrát údajně projevila až hysterie a spousta emocí, jež trpělivý a zkušený novinář Hůla přestál bez zjevné újmy. Luba Skořepová na závěr ale výmluvně konstatovala, že za tu dobu, kterou s J. Hůlou strávila, by sama napsala dvě knížky.

Knihu pokřtil vodou roztomilý andělíček v podání potomka A. Goldflama (ten alespoň tvrdil, že nese od tatínka Lubě květinu). Arnošt Lustig pak ve své kmotrovské řeči popřál knize i L. Skořepové hodně zdaru, ocenil její umění a celkem výstižně ji nazval legendou české divadelní scény. Připomněl také určitou nevděčnost hereckého povolání.

Poté se už hosté rozprchli do všech světových stran, resp. se mohli ubírat do prostoru s pohoštěním, namačkaném na dvou stolech, a zabavit se jím do začátku představení hry Mydlibaba, v níž právě L. Skořepová exceluje.

Já jsem oproti původnímu plánu pouze pozdravila paní Skořepovou a spolu s fotografkou Jitkou Splítkovou odkráčela do nejbližšího hostinského zařízení. Vstupenky na představení jsme vrátily na pokladnu, neboť stín jisté nevkusnosti nám nedovolil, abychom si je mohly vychutnat v klidu a pohodě.

Přestože si paní Skořepová stěžovala, jak jí vadí přístup a chování lidí v současné společnosti, paradoxně tím ukázala na problém, který zůstal bohužel aktuálním i v Řeznické.

Přesto doufám a jsem přesvědčená, že kniha přináší jeden osud nevšední osobnosti (ani jsem ji neprolistovala, jen jsem zaslechla cosi o její ceně), a jelikož jsem měla možnost hovořit s paní Skořepovou, myslím si, že se řadí k herečkám, které mají co říci i mimo jeviště… A snad se jí to prostřednictvím autora v tomto případě podařilo.

Autorka fotografií: J. Splítková