Petr stiskl vypínač a stromeček se rozzářil. Jak byl krásný! Jako ztepilý, statečný junák hrdě nastavoval ramena stříbrným a zlatým ozdobám jako kapitánským nárameníkům. Z těch větví, tak hrdinsky připravených k obraně svých přátel, čišela libá vůně jehličí a dominantně pokořila celoroční éter domu. Žárovičky svítily jako hvězdy na noční obloze a vánoční řetězy se třpytily jako čerstvý sníh, do nějž se upírají oči slunce. Na vrcholu jako na vítězném stupínku třímala majestátní kometa, oděná do stříbrného lesku.

„Cítím se jako školák,“ přiznal se Petr a všichni se naň otočili. Jeho tvář opravdu kopírovala uličnický Milanův výraz, který celá rodina důvěrně znala.

„Také vypadáš jako školák!“ řekla za všechny Milena a chytila svého muže kolem pasu. Před pár hodinami vypadal jako starý, zničený muž, ale teď když se mu v očích odrážela světélka vánočního stromku, omládl o několik let. Byl to zase ten její Petr, prudký elegán s romantickýma očima, plnýma touhy a ideálů.

Toužebně se k němu přivinula.

„Co je, matičko? Přeci nebudeš hned na začátku večera plakat?“ dobíral si ji něžně.

Petra, která také zaregistrovala matčino dojetí, zažertovala. „To si nech až na později, mami, ještě tě potřebujeme k večeři!“

Zdroj fotografie: ww.sweb.cz/sindelarovar