Snad vás to vystraší, ale opravdu jsem na starší. A proč? Nacházím pro to jednoduché vysvětlení. Trpím slabostí pro tzv.archivní žluť jejich vysušené pleti, tím lépe je-li potřísněna skvrnami dávno rozlitých káv. Zbožňuji ty, na nichž poznám, že musely být v minulosti osahány a prohmatány desítkami prstů. Při pohledu na sešmajdanou vrstvu líčidel a na jejich hřbety zmožené úsilím bývalých milců, musím se ptát: kolik horlivců přede mnou vás takto zbádalo? A mě vzrušuje být dalším z těch, kdo je poctí pozorností svých zpocených prstů a učiní ji o jednu vyšlapanou stezku krásnější. Sám pro sebe v nich objevuji novou krajinu, ač na mnoho způsobů již zbrázděnou.

Vybírám si ty starší, neboť mě oslovují tzv. muzejním dechem. Kdykoli se v nich laskám tetelivou rukou, otevírají se pro mě salátovým květem a promlouvají ke mně věky zvlhlou řečí. Jedině z takových cítím paprsky vzdělanosti, které mě činí moudřejším ještě dříve než rozevřu rýhu jejich tajemství. Stačí jim věnovat trochu galantní péče.

Vybírám si ty starší, protože mě zasvěcují do záhad, které mě ve stavu nerozřešení krutě trýzní. A jejich silnější figury mi vůbec nejsou na překážku! Vždyť kam se na ně hrabou dnešní vybělené pohubliny v sterilně lesklých obalech? Já chovám obdiv k macatým, neboť je mám zač uchopit a uchopím-li je, vážně pocítím jejich důstojnost – jak jsou tlustolisté a pěkně bachraté. Čím? Zajisté vědomostmi!

Zato knihy moderního střihu proti nim blednou žárlivostí i se svým křídovým papírem! Jak na mě civí odměřeně přes leštěné vitríny. Hrdopýšky! Ani nejodvážnější iluminační vyzývavost mě nedonutí, abych přilnul k jejich chladné novotě. Papírové modelky tvrdohlavých desek! Nestydatě vystavují své odvážně vykasané ceny a čekají, kdo skočí na špek barev téměř plakátových. Přiznávám popravdě – já ne! Skáči totiž na jiné špeky…