Začněme slovním výkladem. Výraz „advent“ pochází z latinského slova „adventus“= příchod. Netřeba asi vysvětlovat, že jde o období, kdy křesťané očekávají příchod Vykupitele Ježíše Krista. Původně ale pojem pochází z řeckého „epifaneia“, zjevení, jenž označoval příchod božstva do chrámu či návštěvu krále.

Advent se postupně vyvinul v západní (římskokatolické) církvi během 7. století, kdy byl slaven různý počet (4 až 6) adventních nedělí. Až papež Řehoř I. Veliký (asi 540 - 604) rozhodl, že budou jen čtyři. Oproti dnešku byl adventní čas rovněž dobou postní. Půst se však v původní církvi, tedy před náboženským schizmatem, držel déle než samotný advent, a to od 11. listopadu do 6. ledna, což kromě sobot a nedělí, jež nebyly dny postními, činí 40 dnů. Vzhledem k biblické tradici má toto číslo mystický význam. Vždyť v Bibli čtyřicítka představuje vždy dobu nějaké zkoušky: 40 dní byl Kristus na poušti, 40 dní trvala potopa světa, 40 let putoval izraelský lid pouští… Dnes se čtyřicetidenní půst dodržuje v pravoslavné církvi, v římskokatolické platí období čtyř adventních týdnů a navíc se nedodržuje tak striktně.

Advent začíná první adventní nedělí, tedy nedělí mezi 27. listopadem a 3. prosincem, a končí západem slunce na Štědrý večer 24. prosince. Toto období má i svou tradiční barvu – fialovou. Jen 3. adventní neděle má barvu růžovou.

První adventní neděli, která je zároveň začátkem nového liturgického roku, se zapaluje první svíce na tradičním adventním věnci se čtyřmi svícemi, jež představují období čtyřnedělí. Věnec byl v biblické tradici vždy projevem úcty, radosti i vítězství. Adventní věnec pak vzdává hold tomu, kdo je očekáván a kdo přichází jako vítěz, král a osvoboditel, tedy Ježíši Kristu. Světlo svící, šířící se světnicí, pak představuje příchod Krista, protože právě on rozptyluje temnotu a strach. Historie zdobení adventního věnce je přitom na církevní dějiny poměrně nová. První takový věnec se objevil v Hamburku roku 1839 v Záchranném ústavu pro opuštěné děti a měl podobu dřevěného kola od vozu a 24 svící. Tam jej ke stropu zavěsil pedagog studující teologii. Až od roku 1851 byl zdoben jedlovými větvičkami. Tento zvyk se postupně rozšířil, a to i v protestantském prostředí a do jiných zemí.

Tradice adventu se liší v pravoslavné církvi, která advent dodržuje po dobu šesti týdnů, od 15. listopadu do 24. prosince. Advent zde ovšem není začátkem nového církevního roku, ten totiž začíná 1. září.

Pro dobu adventní bývaly typické i takzvané roráty. Jde o tradiční adventní písně, sestavené podle biblických – převážně prorockých – textů. Připomínají očekávání spásy a přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy. Název „roráty“ pochází ze staré latinské adventní písně, mající svůj původ ve Francii: „Rorate coeli de super…“ neboli „Rosu nám dejte nebesa, dejte nám Spasitele…“ Roráty se zpívaly brzy ráno při mariánských jitřních mších.

Pro tradici západní církve advent mimo jiné představuje období zklidnění, času pro modlitby a zamýšlení. Zde existuje určitá souvislost s dřívějším životním stylem, který se více přizpůsoboval dlouhým zimním večerům. V dnešní době tato souvislost v našich zeměpisných šířkách rozhodně již neplatí. Vánoce se změnily ve svátky konzumu nejen v ateisticky založených českých zemích. Oproti dobám před rokem 1989 se však socialismem poznamenané společnosti alespoň „konzumně“ vracejí k církevním svátkům. Ty sice komunisté nezakázali, na druhou stranu je ale rozhodně nepodporovali a neodpustili si alespoň pokus o import tradičního ruského nadělovatele dárků, Dědu Mráze. Dnes nejen naše země čelí ještě masovějšímu vystrnaďování tradičního Ježíška americkým Santou Klausem. A zcela dobrovolně.

Zdroj fotografie: www.kvetiny-kvetinarstvi.cz