Hned na úvod volanému a hlavně všem spolucestujícím prozradil, že má fofr, že akorát přijede domů, namaluje se a půjde do Pinocchia /neznalým připomínám, že se jedná o vyhlášený pražský bar, kam chodí převážně homosexuálové/. Nechtěla jsem poslouchat cizí hovor, ale v okamžiku, kdy se přiznal dotyčný k výrobě make-upu, již bedlivě nastražila uši celá tramvaj. A pak přišlo jisté vyvrcholení, kdy mezi řečmi o tom, jak která, tedy asi spíše který, vypadá, se optal na jakéhosi muže, a své dotazování vysvětlil slovy: „No, víš, já se s ním minule líbala, a ona nás přitom viděla jeho stará...“

A v podstatě hned poté naštěstí zavěsil a vystoupil. Prohlédla jsem si ho pořádně - úplně normální chlap, jenž na okamžik osvěžil svými bizarními problémy dusnou atmosféru vozidla městské dopravy.
Záhy jsem si ale uvědomila, jak obyčejný a fádní život vlastně vedu. Protože já od pondělí do pátku chodím do práce, a z těch důvodů na podobné vyražení si z kopýtka mi zbývají jen páteční a sobotní večery. Došlo mi v onom depresivně prvním lednovém úterý, že já si ve svém minibytě neprovedu úpravu obličeje a rozhodně nevyrazím do noční Prahy. To Pinocchio bych si totiž jinak odpustila. A tak se mou zábavou stal intenzivní zápas s ledem a v přestávkách studium skvělých knih o historii Národního divadla. Abych o půlnoci vítězoslavně dokončila odmrazování staré lednice, a článek o herečce Haně Kvapilové. Mimochodem v dubnu si připomeneme stoleté výročí od jejího úmrtí.
Když jsem si při sepisování seznamu přečtené literatury vzpomněla na onoho tramvajového obveselovače, řekla jsem si, že někdy i to Pinocchio může mít něco do sebe. Každopádně se mohu utěšovat tím, že zatímco jeho si budou pamatovat jen barmanky, má Kvapilová zůstane nějakou dobu „viset“ alespoň na internetu. Hlavně, když se z toho nakonec nepověsím sama...