... jsme jen přerostlé děti
13.01.2007
Renata Šindelářová
Próza
Jára několikrát potáhl z jointa, sucho v krku pak spláchl lokem své oblíbené vodky. Ještě pár šluků a už to přijde, jedinečné uvolnění, při kterém nemusí myslet na nic a na nikoho, kdy je mu skvěle a připadá si jako pán světa, všichni mu leží u nohou, všichni.
Na levé stehno mu s předením kočky položila ruku Simona. Podíval se na ni, tu zkaženou zrzku, neobvykle zkušenou v uspokojování jednoho ze základních pudů každého muže. „Simon,“ oslovil ji napůl otázkou, ve které zkušená ukojitelka neomylně identifikovala touhu. „Ano, broučku?“ odvětila tímtéž lahodným přízvukem, věštícím blížící se výbuch smyslnosti.
V následujících minutách mohlo deset párů očí sledovat, jak mužská postava stoupající po schodech k ložnicím za sebou vede zrzavou dívku.
Půlhodinka kvalitního sexu Járu zcela uklidnila. Lepší než cigáro a chlast dohromady. &Sťastný a slastně uvolněný seběhl se Simonou po boku dolů a halasně tu bandu nudících se hňupů vyzval. „Nalijte si do toho čaje rum, ať se trochu uvolníte, zapněte muziku a deme něco hrát.“
„No jo, ale co?“ ozval se Mílův hlas. Jára měl toho kluka svým způsobem rád, znali se už tak dlouho, občas mu ale Míla svou nanicovatostí lezl na nervy. Byl neschopnej, neměl nikdy žádnej kloudnej nápad a neuměl se prát.
„A co flašku?“ navrhl Jára.
„Tss,“ zasyčely nesouhlasně sborem jazýčky přítomných dam.
Míla pohlédl na Járu a nečekaně drze zavtipkoval. „Někdy mám vážně podezření, že o tebe holky zakopávají jenom kvůli tomu výstavnímu ksichtu, co nosíš na svý dutý hlavince, kamaráde. Vidíš, že dámy si oblékly svý nejlepší tepláky a ty bys je z nich už svlíkal. Co takhle nefalšovanou sněžnou koulovačku?“
Tři hlasy zaprotestovaly, Járův nejhalasněji, že si prý dá radši další rundu, ale většina nadšeně souhlasila. „Jasně, jdeme! - Vystrčte ven ty líný zadky!“
„Ale kdo proti komu?“ zeptala se logicky plnoštíhlá bruneta s brýlemi, kvapně se odívající na prahu chaty. Míla, který stál vedle ní, jen pokrčil rameny, když mu kolem hlavy prosvištěl stín a Járu přímo do hlavy zasáhla jedna z prvních koulí. „Kdo to byl?“ setřásl z vlasů sníh jedním zatřepením a odložil sklenku s vodkou. „Řekněte mi, kdo to byl, a já ho převálcuju!“ Hrnul se ven.
Bruneta ještě kvapně odložila své brýle a přestoupila práh, hrábla do sněhu a mrskla svou kouli nazdařbůh před sebe, bez brýlí neměla v tuhle pozdní hodinu šanci někoho trefit. Jára se vesele zařehtal. „Ty to teda vedeš! No ale nevadí, holka, spolu budem dobrej tým. Metej to tam hlava nehlava."
Naprosto bez pravidel se počala adrenalinová sněhová bitva...
Zdroj fotografie: vlastní
Další tvorba autorky:www.sweb.cz/sindelarovar
Reakce k článku
Od: Jaromír Komorous - 16.1.2007 - 11:57
Kde je letos takový sníh? Atmoška té chaty je záviděníhodná. Nejen pro psavce.
Od: Renata Šindelářová - 16.1.2007 - 18:04
No, toto je bohužel až v Alpách.... :-)))