Nicméně doufám, že do takových extrémů zacházet nemusíme. A tak, až ráno vstanu, místo čaje si jako každé ráno uvařím kafe, kterému všichni mí známí říkají vývar z ponožek a za čaj by se dal snadno zaměnit. Slabounké kafe se spoustou cukru a spoustou smetany. Ale i když si takové ráno bez zmíněného kafíčka už neumím představit, stejně tak si neumím představit, že bych si vzápětí neuvařila také čaj.

Byly doby, kdy jsem prakticky nepila – až na zmíněné kafe, přičemž jsem do sebe nalila denně tak tři, čtyři (podle toho, jak moc jsem potřebovala zahnat hlad nebo jak moc mě honil čas). A když tvrdím, že jsem nepila, tak jsem opravdu nepila – možná dva, tři hlty z hrnečku, který postával na lince celý den a vypadal jako ten kouzelný: Neubývalo z něj.

A pak jsem jednou měla narozeniny. A moje kamarádka mi koupila něco, co změnilo můj osud (možná). Krásný, obrovský hrnek a čaj. Několik krabiček různých čajů. Od té doby nedám na čaj dopustit. Žádné sladké limonády (nesnáším bublinky). Místo toho piju čaj. Zelený s broskví, zelený s citrónem, čínský černý čaj nebo obyčejný pigi čaj, a také dost drahé čaje od Tea Montu, které patří mezi mé nejoblíbenější: Čaj pro posílení ducha a organismu (jednoznačně vede, i když netuším, jestli opravdu posiluje ducha, nicméně věřím, že posiluje organismus – přece jen se od doby, co piju čaj, cítím lépe než předtím), Maracuja s multivitamínem (nějaké ty vitamíny do sebe dostat musím, když už to jinak nejde) a Pomeranč se skořicí (možná má dost silné aroma, ale to mi nevadí, naopak).

Ještě pořád do sebe nedokážu dostat požadované 2 litry tekutin a víc, nicméně si myslím, že od dob dvou, tří hltů denně jsem udělala slušný pokrok. Možná, že časem se na ty dva požadované litry dostanu a překonám tak svoji „metu.“ Zřejmě jsem nezměnila tak úplně svůj osud, ale změnila jsem své zvyky (špatné, přiznávám). Pravda je, že po čaji mi nikdy nebývá těžko jako mi dřív poté, kdy jsem do sebe z nutnosti občas nalila šťávu nebo levnou limonádu – tehdy, kdy můj organismus nekřičel, ale přímo řval o slitování.

No... Sem tam ho slyším naříkat i teď, ale už určitě ne kvůli tomu, že ho trápím nedostatkem tekutin. Ovšem to sem už nepatří. Protože tady je řeč o čaji. Takže: Vivat čaj! Ať už ho sladíme (patřím samozřejmě k této skupině) nebo ne. Ať už pijeme ovocné čaje, černé nebo zelené, domácí nebo sušené, drcené nebo balené. Třikrát hurá, že tu je a že ho můžeme objevovat do skonání věků, beztak nikdy nepoznáme všechen. Jeho různorodost nás však může inspirovat při hledání osudu - existuje přeci tolik možných cest!

Zdroj obrázku: sawf.org