První kontakt jedince s jinou potravou než od maminky či babičky obvykle proběhl již v útlém věku, a to v jeslích. Bohužel na toto údobí si málokdo z nás vzpomene a tak drastické zážitky se nám zakotvily v paměti většinou až z mateřské školy. Troufám si tvrdit, že v mnoha případech vyústily až v doživotní traumata. Ráda bych se proto podělila o jeden  z mých nejranějších zážitků.

Jelikož jsem se nenarodila jako hlodavec, celkem přirozeně snad odjakživa odmítám jíst syrovou zeleninu. Zatímco moji příbuzní se to naučili respektovat, již v mé první mateřské školce (chodila jsem do dvou) jsem poněkud narazila. Soudružka učitelka se tehdy (v roce 1978) totiž rozhodla mě zásadně převychovat. A proto když jsme v poledne dostali i okurkový salát, jenž bych přirozeně vůbec nepozřela, násilím ho nasoukala do mých útrob, přestože jsem ji upozorňovala, že můj žaludek na nápor zelených nudliček v marinádě prudce zareaguje. Ačkoliv jsem ten den šla domů hned po obědě, měl mě vyzvednout babiččin přítel Bohoušek, a já se na něj opravdu těšila, okurky mě tížily jak kámen.  A postupovaly do mého hrdla natolik razantně, že za chvíli už jsem se s nimi podělila i s ostatními. Narychlo povolaná uklízečka nadávala učitelce a učitelka mně. Navíc se jala po příchodu mého osvoboditele vyčinit i jemu. Ovšem Bohoušek proud jejich litanií ostře přerušil slovy: „A říkala vám, že to nejí? Říkala, tak si nestěžujte“. Načež pokrčil rameny a odvlekl mě pryč. Myslím, že tam soudružka konsternovaně stála ještě dva dny, neboť to si dovolil opravdu hodně!

Lékařské potvrzení na polévku

Možná vás napadne, proč jsme jednoduše učitelkám nesdělili, že některé věci jíst nechceme, či některé nápoje pít nebudeme. No upřímně, my jsme říkali a často, ale je to vůbec nezajímalo. Spíše to v nich burcovalo ještě větší agresivitu.

Fotografie v úvodníku: zástěrka na fotografii byla pro uschovávání zeleniny naprosto nevhodná, neboť měla velmi malé kapsy!

Na obou krajích fotografie jsou dvě z našich trýznitelek.