Čaj má svůj původ v Číně. Legenda vypravuje, že jeho objevu pomohla náhoda. Když totiž čínský císař &Sen-nung roku 2737 př. n. l. jednoho večera seděl u ohně a převařoval si vodu na pití, spadlo mu náhodou do kotlíku několik lístků neznámého stromu. Chtěl je vylovit, ale zarazila ho vůně, která se z vroucí vody začala linout. Císař vodu ochutnal a shledal, že vzniklý nápoj i lahodně chutná.

Čaji je v Číně někdy přisuzován božský původ. Jindy je ale čaj spojován s buddhistickým mnichem Bódhidharmou (5. – 6. stol. n. l.), prvním čínským patriarchou čchanové školy („čchan“ je čínský ekvivalent sanskrtského „dhjána“, tedy meditace), jenž do Číny přišel z Indie. Ten se sám sobě zavázal, že se bude neustále modlit, aniž by kdy spal. Po devíti letech ho však jednou přemohla únava a usnul. Když se probudil a zjistil, že usnul, měl na sebe takový vztek, že si uřízl obě oční víčka a hodil je na zem. Z místa, kam víčka dopadla, vyrostl keř, jehož lístky dodávají vodě lahodnou chuť a povzbuzují tělo a mysl – čajovník.

S čajem se pojí další čínská legenda. Asi před pěti tisíci lety byla manželka císaře Chuang-tiho, krásná Si Ling š´, v zahradě, když ji zaujal podivný zámotek na stromě morušovníku. Chtěla si jej prohlédnout, ale omylem jí spadl do čaje. Když se jej snažila vyndat, ze zámotku se začalo linout tenké bílé vlákno. Kokon housenky bource morušového tak poprvé dal objevit vlákno, jež dnes zveme hedvábím.

Na konci 3. století př. n. l. v Číně panoval krutý císař Čchin &S´chuang-ti. Mimo to, že zemi jako první sjednotil nebo že se rozhodl vymazat dějiny a dal proto spálit všechny knihy a historické záznamy, byl také posedlý touhou dosáhnout nesmrtelnosti. Shromáždil proto u dvora stovky učenců a alchymistů, kteří měli elixír věčného života vynalézt. Mnozí z nich se domnívali, že nezbytnou součástí takového elixíru – možná pro své povzbuzující účinky – je právě čaj. Jeden z mudrců ale od dvora uprchl s tím, že císař takové pocty není hoden. Ostatní učenci sice zůstali, ale nápoj nesmrtelnosti nevynalezli. Císař se proto velmi rozhněval a okolo 460 jich nechal zaživa zazdít. V jistém smyslu se ale císař nesmrtelným stal i přesto. Dal stavět Velkou čínskou zeď a zhotovit proslulou hliněnou armádu.

Čaj se během staletí rozšířil nejen po Číně, ale díky obchodníkům se stal velice žádaným zbožím i za hranicemi veliké říše, například u nomádských kočovných kmenů na severu. Pro ně byl čaj nezbytným prvkem stravy. Vedle jejich tradičních pokrmů, stávajících z masa a mléka, jež obsahovaly poměrně dost tuků, byl čaj náhražkou za ovoce. Jako zboží byl v případě těchto kmenů čaj používán i jako nástroj k jejich ovládání čínskými panovníky. Když totiž tyto národy čínskou říši začaly ohrožovat, císař rozkázal zastavit jim dodávky čaje.

Mezinárodní obchod dal poznat, jak chutná čaj, i Evropě. Roku 1610 jej na starý kontinent poprvé přivezli Holanďané. Zajímavější než na rozšiřování čaje po Evropě je ale pohled na tento mok z lingvistického hlediska. V Číně totiž pro čaj existovaly různé výrazy. V provincii Fu-ťien v jižní Číně, odkud čaj odváželi holandští obchodníci, byl tamním dialektem ustálen výraz „tche“ (t´e). Proto se nejen v Nizozemí, ale i Anglii, &Spanělsku, Itálii, Francii či Německu uchytily výrazy „te, tea, tee“. Naopak na severu Číny se používal rozšířenější výraz „čcha“, jejž pak přejali Japonci, Mongolové, Indové, Portugalci, Rusové a jiní, Čechy nevyjímaje. Odtud tedy nejen náš výraz „čaj“.



zdroj obrázku: www.libor-matousek.wz.cz/yixing.htm