Přiznám se, že jsem si nemohla vůbec uvědomit, zda jsme ve školce něco v poledne dostali k jídlu. Až mi máma osvěžila vzpomínky na to, jak mi s sebou musela dávat svačinu a dokonce i pití. Podle jejích slov jsem si  nosila pečivo, koláče, záviny, či oplatky a čaj. Opravdu s pitím bývaly velké nesnáze, protože neexistovalo, že by v herně stála varna s čajem a hrnečky po celý den, pamatuji si, jak jsme upíjeli v umývárně studenou vodu z kohoutků, ale to jsme ještě museli provádět tajně, protože nám to učitelky zakazovaly. Ale vydržte v celodenním horku bez přísunu tekutin.

Oběd, základ dne

Organizované stravování tedy začínalo ve školce obědem. Bohužel právě obědy většinou negativně poznamenaly kvalitu našich výkresů, protože stolky, na nichž jsme si i hráli, neustále pokrývala mastnota, již nikdo moc neumýval. Při jídle to nevadilo, vždyť nám často nějaké sousto vypadlo z talíře. Ale při hraní…

Samotnou konzumaci provázela nezbytná formulka učitelek: Dobré chutnání, která přišla automaticky po našem zasunutí se ke stolkům. Sedávali jsme na malých židličkách po čtyřech a na kouzelnou formulku jsme sborově odpovídali:  Děkujeme za přání. Tento tradiční a nesmyslný rituál v našich hlavinkách maximálně vzbudil otázku, o jaké dobré chutnání se tu jedná, když nám právě jídlo často nepřipadá dobré. Nicméně v zájmu spravedlnosti mohu konstatovat, že strava se v této školce zdála ucházející, až na povinné dojídání. Ovšem žádná francouzská gastronomie se nekonala. Z polévek jsme si oblíbili „písmenkovou“, která měla místo tradičních nudlí těstoviny ve tvaru abecedy, kdy jsme hádali jednotlivá písmena mezi sebou, což učitelky přivádělo k šílenství, čas polévky se tím pak totiž nesnesitelně protáhl. A hlavní jídlo jsme pak dostávali až skoro studené. To tvořily obvykle klasické omáčky občas doplněné zeleninovými lákadly typu – vařené hovězí, dušená mrkev a brambory, což se proklamovalo za zdravo-výživné, ale chuťově obvykle odpudivé. (V takových chvílích kapsy mé zástěry dostaly maximálně zabrat – viz předchozí díl klikni). Servírovalo se na roztomilém dětském porcelánu s malovanými postavičkami, později jsem si podobný hrnek koupila domů a vlastním jej dodnes. Na to nádobí vzpomínám ráda.

Výživné výstřelky

Po obědě nás čekala siesta a po ní něco, na co jsme se vůbec netěšili a to odpolední svačina. Již v předchozím dílu jsem se zmiňovala o mléku se škraloupem, dalším potěšením bývalo kakao rovněž se škraloupem, nebo přeslazený čaj. A k tomu nám předkládali syrovou mrkev, jablko a často naprosto odpudivé pomazánky ( TOP byla rybičková) na  sucharu, nebo na tzv. prknu – i v současnosti prodávaném extrudovaném křehkém chlebu, neskutečně suchém, na jehož zapití bychom potřebovali hrnečky nejméně tři a ne jeden.

Občas nějaký chytrý mozek vymyslel, že předškolní dítka trpí nedostatkem vitamínů a jiných důležitých složek výživy, a tak nám jedno období před obědem nutili vitamín C a nebo rybí tuk. Do stejné kategorie patřilo i podávání mléka.

Co bych i po letech vytkla mateřské školce v oblasti stravování, tak by to byly asi ne příliš čisté stoly a především vyžadovaná kázeň v dojídání. Pochopitelně kuchařky na tom určitě nelpěly, jednalo se o iniciativu učitelek, které nám až rozkošnicky ve všem poroučely a šikanovaly nás. Ovšem naštěstí jsme jejich chování přežili.

V následujícím dílu přijdou už konečně na přetřes základní školy a jejich jídelny. Vyjde 26. 1. 2007.

Komentář k obrázku v úvodníku: fotografovaná se tváří pozitivně, neboť ještě netuší, jaké menu ji čeká v poledne...

Tak bohužel toto zátiší vzniklo pro fotografa, na podobném servisu děvčátka ve skutečnosti nehodovala.

Zdroj fotografií: archiv autorky