Lístky na oběd se vyzvedávaly v prvém patře daleko od tříd u hospodářky, která držela růžové aršíky, z nichž se trhaly malé lístečky, pečlivě pod kontrolou. Ta také rozhodovala o tom, zda je vezme zpátky v případě nemoci, a nebo ne. Protože pravidla pro vrácení se zdála poměrně přísná (odhlášení obědů se muselo provádět nejméně dva dny předem). Žák Z&S Laudova v Řepích pak odcházel pod velením soudružky učitelky na oběd s nezbytným růžovým čtverečkem a především ručníkem, protože před obědem si žactvo povinně mylo ruce. Ovšem kdo se myl pečlivě, doplatil na to, neboť se vzápětí ocitl na úplném konci fronty. Ručníky se kradly, moc často nenosily domů matkám na vyprání, a hlavně se nechávaly v dřevěných přihrádkách před jídelnou. Což svádělo k tomu, že jeden ručník použilo povícero z nás, v případě, že soudružčina kontrola stavu froté hadříků neprobíhala důsledně.

A jak to bylo v jídelně?

Na nástěnce visel vždy týdenní jídelníček. Snad se dvěma hlavními jídly a polévkou, jediné co se však dalo jíst, byl obvykle moučník. První se vzal tác, smradlavý umakartový, špatně udržovaný, na který se našinec štítil sáhnout, notabene na něj pokládat příbor, ale bez tácu to jednoduše nešlo. Neexistovala úleva. Protože každý den měla v jídelně službu jiná soudružka a ta dbala na to, abychom se vybavili veškerým potřebným nádobím, odebrali kompletní menu a hlavně je poctivě spořádali, což většina z nás vzhledem k nekvalitě potravy považovala za vrcholný výkon.

Kuchařky často u výdeje kouřily, tudíž popel se skrýval mezi nudlemi, a snažily se o co nejmenší porce, aby zbylo i pro jejich rodiny a pedagogický sbor. Nemohu nevzpomenout na to, jak spolužačka Tereza, dcera učitelky, mívala k svačině koláče či bublaninu, které vznikly právě ve školní kuchyni a jimiž si pedagožky obohacovaly domácí stravu. Tento neuvěřitelný řetězec vrcholil u dvou zelených varen s čajem. Troufám si tvrdit, že onen přeslazený „černoboťák“, na nějž se vytrvale stála fronta, skrýval tajemství jménem PIGI, čili čaj, co tak dobře barvil a podivně chutnal. Nicméně spolu s moučníkem přesto tvořil tu světlejší část náplně polední pauzy. Protože nedovařené brambory, přesolená polévka či naprosto tuhé hovězí se stávaly častým pravidlem. Nejvíce jsem proto litovala syna naší třídní, protože ta mu z úsporných důvodů nosila z jídelny obědy coby kulinářskou ozdobu jeho večerů. My ostatní jsme se totiž naštěstí u maminek dočkali chutnějších krmí.

Zničit mrkev!

Bohužel narozdíl od školky jsem v sobě skrývala jisté zábrany odstraňovat nepohodlná sousta do kapes svého oděvu, navíc zástěrkám v tom věku již odzvonilo, a tak jsem spíše hledala nestřežené okamžiky, v nichž se daly ony nedobroty z bílého servisu odevzdat do příslušného okýnka. Neboť před ním většinou držela stráž nějaká soudružka a posílala nás zpátky s tím, ať vrátíme talíře prázdné. Sympatická se pro tuto ilegální činnost zdála praštěná tělocvikářka, jež nám sice vynadala, že si nevážíme masa, ale pak je umně nabrala vidlicí a strčila do igelitového pytlíku pro svého psího miláčka.(Divím se ale, že to vůbec žral). Když náhodou před okýnkem nikdo nehlídkoval, tak za ním se mračila kuchařka, která se tvářila, jako bychom ji vraždili a každého proklela, protože neocenil její kuchařské umění. I nyní by mě zajímalo, jestli podobné hnusy vařily tyto dámy i doma, neboť rozhodně měly z čeho. Nejednou jsme je potkali odpoledním vyučování, kdy s naditými silonovými taškami, z nichž čouhaly salámy, kuřata apod. pospíchaly do svého panelového bytu.

Ve školní jídelně už jsem opravdu nezápasila s mrkví či okurkovým salátem, tam už šlo o přežití, neboť nám učitelky vůbec nic neodpustily (obzvláště na prvním stupni). A proto mám stále ještě na jazyku odpornou chuť červené řepy a ze slova boršč se mi dělá nevolno. Ostatně proti jídelně nechal vnímavý architekt vybudovat toalety, tudíž nejeden oběd opustil tělo strávníkovo a hrdlem se prodral neúprosně do mísy... Bohužel většinou za účasti ostatních spolužáků a spolužaček s heslem - kdo nezvrací s námi, zvrací proti nám.

Závan svobody

Na druhém stupni jsme se ale začínali vzpírat a i učitelkám bylo jasné, že některé věci si líbit nenecháme. Navíc jsme dostali průkazky (vystřídaly růžové lístečky), kde jsme místo vlastních fotografií umísťovali podobizny světových pěveckých a hereckých hvězd. Pamatuji si, že bledá světlovlasá spolužačka tam měla fotografii Whitney Houston a já rebelsky Harrisona Forda. Naše soudružka třídní, která uznávala jediný vzor, a to V. I. Lenina (to je bohužel pravda, nikoliv ironie), z toho téměř omdlévala. Frajersky jsme rovněž předbíhali nebožáčky z prvního stupně a z kuchařek jsme si dělali legraci a šeptali si, že jsou zlodějky. Konverzační témata ve frontě se rovněž změnila, neboť se více diskutovalo o šarmu některých chlapců a rovněž se probíraly nejnovější modely dívek, jež zásobovali příbuzní ze zahraničí. V jídelně už se takový sedmák více předváděl, než by se zajímal o to, zda mu projde navrácení podrážkovitého řízku. A u varen na čaj jsme bručeli, že chceme limonádu. K tomu jsme se začali z jídelny ulívat, ne vždy jsme se na oběd dostavili, často jsme se cestou vytratili, protože nás už někdy ani příliš zaměstnané učitelky nevyprovázely.

Dnes bych prý ale naši bývalou jídelnu nepoznala a také se naprosto změnil systém a hlavně výběr jídel. Snad si dnešní žáci alespoň někdy pochutnají, když naši generaci to úspěšně minulo.

Příště (v úterý 30.1.) se zmíním o nejhorších kulinářských zážitcích nejen svých a hlavně přinesu slíbený žebříček nejodpornějších bestsellerů školních jídelen, které jsou výsledkem poměrně rozsáhlé ankety, při níž jsem oslovila zhruba sedmdesát lidí různého věku a vzdělání.

Komentář k fotografii v úvodníku: žluťoučkou limonádu jsme si dopřávali jen doma…


Tak takovýhle hlad jsme mívali po příchodu domů...
Zdroj fotografií: archiv autorky