Touto spoluprací prý chtěl zaštítit některé své méně oblíbené kolegy a přátele u vyšších míst. Těžko si lze představit, jaké pohnutí může našince motivovat k dobrovolnému navázání kontaktu s tajnou policií, ale možná zůstává paradoxním, že právě Kohout měl tu smůlu a dopady jejího působení si vyzkoušel na vlastní kůži.

Kniha StB versus Pavel Kohout odkrývá Svazek Dialog z let 1969-1989 obsahující 7 000 stran, které si o něm zaznamenalo a archivovalo Stb. Její vydání bychom měli vnímat jako jedinečný čin, protože díky tomu si dokážeme lépe uvědomit zrůdnost komunistické mašinérie a zmapovat celou síť donašečů, až k vrcholným špičkám této represivní složky tehdejší vlády. Kohoutův svazek odkrývá nejen absurdnost řady hlášení a fotografií, pořizovaných třeba i v potravinách, resp. na místech, kde by rozumně uvažující bytost žádnou „diverzní akci“ nepodnikala, ale také všechny slabosti a tehdejší život spisovatele Pavla Kohouta.

Obě strany pak spolu svádí nekonečný boj vrcholící rokem 1979, v němž Kohouta zbavují státního občanství. Po něm se Kohout uchyluje do emigrace v Rakousku, ale i tam je bedlivě střežen.

Z  publikace bohužel rovněž jasně vyplývá, že pracovníci velvyslanectví do roku 1989 figurovali i jako informátoři StB. Proto když si čtenář uvědomí, s kolika dětmi takových lidí chodil do školy, či bydlel v domě, orosí se mu čelo. Neodpustím si poznámku, že mě osobně se udělalo doslova nevolno. A vyústilo to zážitkem, kdy mě jedna dcerka diplomata (v osmdesátých letech působil v západní cizině) shodou okolností asi týden po přečtení této knihy přesvědčovala, jak jejího tatíka vlastně režim perzekuoval,  a div nevyslovila onu nehoráznost, že byl téměř disident…

Svazek Dialog proto nelze zkonzumovat najednou, ale čtenář jej odkládá a vrací se k němu. Považuji za velmi neradostné, když se minulost naší země ukazuje ve své nahotě, a když si právě nad stránkami o Kohoutovi uvědomíme, v čem jsme opravdu žili.

Praktiky StB obsahovaly slušný počet intrik a to více či méně dokonalých. Na Kohouta samotného dolehlo několik provokačních akcí, kdy jej vydírali anonymními dopisy, navštěvovali jej na Sázavě dělníci z Kavalíru, nebo se na něj nastražila nálož. Myslím si, že v určité fázi jeho dopisování si s úřady, je mezi řádky poznat naprosté psychické vyčerpání, které se snaží zakrýt tzv. drzým čelem. Kohout totiž za každých okolností dělá dojem světáka, jehož nemůže nic zlomit, ani ohrozit. V důsledku si tím ještě více komplikuje život, a škodí. Možná to byla ale jen hra, na níž přistoupil.

Samozřejmě Kohoutovo vyhoštění se dotklo i jeho dětí. Ty se posléze potýkaly jak se studijním tak pracovním uplatněním. Na Kohoutově případu se nejvíc ukazuje komplexnost práce StB devastující  celé rodiny. V části věnované Kohoutovým potomkům se také objevuje zdánlivě nenápadná, ale brilantně literárně zvládnutá zpráva od informátora Jarka Nohavici, písničkáře, který se v létě 1989 vydal za krajany do Rakouska a jehož vystoupení mělo sloužit i k navázání kontaktu se sledovanými českými osobnostmi typu Kohouta aj. O tom, co Nohavica v Rakousku zjistil, podal zmíněnou zprávu. Přestože v seznamech lidí nasazených na Kohouta, nebo resp. uváděných v jeho souvislosti v závěru knihy najdeme řadu jiných známých jmen, možná právě na Nohavicovi se editor Radek Schovánek vyřádil v tom smyslu, že jeho argumenty – já jsem o nikom nic nedonesl, popřel navždy výše uvedeným záznamem. Nohavicovo jediné štěstí vězí v tom, že se jeho „estébácká sej“ na téma Kohout neobjevila v tisku. Protože po této knize sáhne asi nejspíš pouze ten, kdo se s StB a komunisty nezapletl, a jehož svědomí nešpiní žádná nectnost namířená proti kolegům, sousedům a přátelům.

Je dobré a prospěšné znát svou minulost, ale je velmi těžké o ní číst. A to platí i o Svazku Dialog z nakladatelství Paseka. Kdybych ovšem měla tu moc, zařadila bych ji okamžitě do povinné literatury studentů středních a vysokých škol. Protože něco podobného už by se jednoduše nemělo a nesmí opakovat.

 Vydalo nakladatelství Paseka
Zdroj obrázku:Paseka.cz