Písecká brána v Praze přivítá moravskou skupinu Maraca. Milovníci této vynikající etno-world-alternativ-music kapely se zaposlouchají do písniček inspirovaných východní filosofií a pesimismem portugalského básníka Fernanda Pessoy. Právě melancholie a zasněnost textů, ale i teskný projev, se v hudbě z „konce světa“ poměrně často objevuje. I když se rádia rozpakují hrát alternativní hudbu, a raději neustále opakují zavedené interprety, Maraca se dokázala prosadit. Sází na vkusný mix rocku a jazzu s etnem, což je znát i na výběru hudebních nástrojů, kdy vedle sebe citlivě zní akustická kytara, housle, arabské loutny či didgeridoo. Do zvuků nástrojů proniká lyrický hlas zpěvačky Gabriely Vermelho, jednou zasněný, jindy energický jako zvon.


Temperamentní Gabriela Vermelho ze skupiny Maraca se do povědomí širší veřejnosti zapsala rolí Evy v novém nastudování slavné Uhdeho a &Stědroňovy hry Balada pro banditu v Divadle Husa na provázku. Svým ohnivým, originálním a nepřehlédnutelným projevem, kdy hrála na kvinton, tančila a zpívala, zaujala natolik, že za roli Evy obdržela loni cenu Alfréda Radoka – Talent roku. Na podzim jí, tedy i skupině Maraca, vyšlo další nové cédéčko s názvem „The body is too slow for me“. Dále účinkuje v muzikálech Excalibur, Láska je láska a Obraz Doriana Graye. Věnuje se, nikoli okrajově, i vážné hudbě. Spolupracuje s pianistou a skladatelem Borisem Urbánkem a je skvělou houslistkou Talichova komorního orchestru. O vážné hudbě říká: „Je to moje manželka...a já se jí nechci, ani nemůžu zbavovat, mám ji přespříliš v lásce a oblibě, hluboce zabydlenou v mém srdci a duši.“

Vystupuje pod tajemným jménem Vermelho. Novináři i fanoušci se snaží rozluštit, zda ji inspirovalo místo v Brazílii nebo znamená jen barvu. Gabriela se usmívá a prozradí: „Je to nejen kvůli Brazílii, Portugalsku, mé lásce k portugalštině, ale taky díky nádherné libozvučnosti tohoto slova-jména“. Skromná Gabriela je pořád příjemně překvapená a potěšená, že se ji podařilo svou prácí oslovit kritiku. Někteří ji přirovnávají k Ivě Bittové. Ona sama takovéto srovnávání moc nemusí a naopak se zásadně ohradila: „ Pokud o mně někdo hovoří jako o následovnici Ivy Bittové, tak to pro mě znamená jen to, že ten někdo tomu moc do hloubky nerozumí. Dokáže pouze vnímat dvě shodné věci, tzn.- dvě ženy, obě dvě zpívající a hrající na housle. Kdyby mě maminka „dala na klavír“, srovnával by mě ten někdo např. s Azizou Mustafou Zadeh? Zřejmě ne, protože ten někdo by ani nevěděl, o koho se jedná... Za další-ten někdo asi nikdy neslyšel nahrávky nebo koncerty ani jedné z nás. A ještě-Iva zdaleka nekončí svou uměleckou, koncertní nebo jakoukoliv činnost, proto i z tohoto důvodu nemůžu být její následovnicí. Každá z nás si hledá svou vlastní cestu“. Z Gabriely tryská neustále energie, radost, bezprostřednost, je neustále naladěná spíš na tu usměvavou strunu: „ Asi si mě naši „objednali“ na nějaké šťastné planetě...Pak si naštěstí ještě vždycky můžu vybrat-buď být parádně otrávená a znechucená nebo ... třeba taky ne...“

Pokud Vás toto vyprávění naladilo nebo Maraca už Vám není zcela neznámým tělesem, přijďte si poslechnout tesklivé písně 31. ledna 1007 do kavárny v Písecké bráně. Budete tam ve skutečně dobré společnosti, kterou doplní Jeho Excelence - portugalský velvyslanec Fernando de Castro Brand?o.