Je to těžší, když k vám lidé přistupují s nepodloženými předsudky, čistě jen pro to, jak vypadáte. Pak to hodně lidí vzdá. Proč někoho přesvědčovat o něčem, čemu stejně nikdy neuvěří?

Nemělo by to tak být, ale bývá.

Betty rozhodně není ošklivka, jak se nám tvůrci seriálu snažili namluvit. Také se z ní posléze stala přitažlivá mladá žena, jenže takové věci se ve skutečném životě nestávají.

Tam i ty slzy bývají opravdové. A chladné pohrdání bolí. Ledový odstup nás zadupává do země. A ničí ten zbytek sebevědomí, který jsme snad ještě měli. Neutěšuje mě vědomí, že každý za své chyby jednou zaplatí. V seriálu možná. Ve skutečném životě? Pochybuji... Přesto, kdyby tomu člověk přestal věřit, ztratil by víc, než by zřejmě dokázal unést.

Možná proto (nejen) ženy potřebují pohádky a sny. Seriály, kde nakonec všechno dobře dopadne. Pár minut odpočinku a zapomnění na skutečný život se všemi jeho smutky, ztrátami a zklamáním. Tyhle krátké útěky nám sice nepomohou, ale na okamžik nám dopřejí snít a doufat.

Odprostit se od denních starostí s dětmi a nezdárnými manželi. S věčným úklidem, praním, žehlením a vařením – činnostmi, jež vedou k absolutní přeměně ženy v přičinlivého robota. Člověk už při té práci ani nepřemýšlí. Pak se lehce stane, že špinavé prádlo běžně házíme do koše na odpadky a dítěti občas na procházku zapomeneme obout boty...

Ještě že je tu Betty...



^{Zdroj fotografie. www.ano.nova.cz}