A dnes a denně se jejich snaha míjí s účinkem. Pravidlo číslo jedna: Nikdy se o to nepokoušejte. Neuspějete. Ať už si říkáte či myslíte cokoli. I kdyby nakrásně vaše děti u jídla nemluvily, poslouchaly vás, neodmlouvaly, nezlobily, nekřičely, nenadávaly si, učily se, uklízely si své věci, předčasně nejásejte. Zřejmě jste se spletli a jste někde úplně jinde.

Třeba v televizi. Všimli jste si, jak tamní děti jsou vždy jako ze škatulky? (Jak to ty mé dělají, že sotva vyjdou ze dveří, už mají díru na koleně nebo rukáv od bláta?) Nikdy neodmlouvají (řeknu-li já á, řekne moje dcera bé, řeknu-li já bílá, ona řekne černá), všemu porozumí (moje děti zásadně odmítají rozumět jakémukoli požadavku, příkazu, zákazu či vysvětlování), bez řečí si udělají úkoly (mohla bych dávat přednášky o tom, co je potřeba udělat dřív než úkoly a co je neméně důležité), rodiče jim nemusí všechno dokola opakovat, aniž by se dočkali výsledku (já můžu stejnou věc říct pětkrát, desetkrát či dvacetkrát a po dvacátý první zjistím, že stejně nebyla vykonána), a tak pořád dokola.

Čím to je, že naše děti jsou tolik jiné než ty televizní? Utěšuji se tím, že ty moje jsou opravdové. Nic nehrají. Nic nepředstírají. A když mají vztek, tak se vztekají. A když nechtějí poslechnout, nic je k tomu nedonutí. A když mě chtějí naštvat, naštvou mě. A pak jsou chvíle, kdy tohle všechno jde stranou. Mám radost. Jedno proč. Stačí dotek, pohled nebo gesto. Nic nepředčí náhlé, všední, malé radosti. Víte, jak to myslím. A já zapomenu na „Zákon“ a „pořádek“. Mezi námi, stejně to nikdy dlouho nevydrží. 


^{Fotografie: Renata &Sindelářová}