Lenka a Fenka. Lenka se tak jmenovala. Fenka doplatila na to, že mamka byla v porodnici asi pěkně sjetá, protože ji oficiálně pojmenovala Felicie. Říkali jí Felda. Ale jmenovat se jako blbé auto? To už je lepší být pes. Když se jí někdo dostal na tělo, mohla alespoň přirozeně zrychleně dýchat a z pusy nechat volně viset jazyk a nikdo se nedivil.
Dělaly pštrosa. Jak? Vyběhne se z gymplu, jen za roh a tam cígo. Když chtěly být neviditelné, otočily se. Tak a můžou přijít. Pštrosi strčí hlavu prý do písku, ale ten nebyl. Navíc se v něm blbě šlukuje. Takhle už to dělají druhý rok.
Moc toho nenamluvily. Na to jsou vyučovací hodiny. Nemluvily, ani když se plánovitě přihnali ti dva. Bylo mi jich líto.
Tak mladí a tak sešroubovaní. Jedenáct dopoledne, dusno, nehnul se ani papír na chodníku. A oni v kvádru a kravatě. Manažéři bůhví čeho. Na klimatizované auto to ještě nehodilo, ale na koženou aktovčičku ano.
„To bude den,“ řekl jeden.
„Vyšpul lístky,“ odpověděl druhý, „za chvíli nám to jede.“
„Nemám.“
„To jsme v kelu. Holt musíme načerno.“
„To si můžeš dovolit možná ty. Já ne,“ řekl vzorný a po place před školou začal mezi lidmi shánět jízdenku.
&Skoda. Černí pasažéři v kravatách by bylo sousto i pro revizora. I bulvár by se chytil.
Možná i nějaká paní.
Lenka s Fenkou už v tom jely. Prostě se nevyznaly. K závidění.

Povídkový příběh dvou kamarádek, rozehraný "Palčivostí ticha", pokračuje. Další díl má název: "Přestávka ještě před půlnocí".


^{Zdroj fotografie: www.sezemice.cz}