Jan Hřebejk je znamenitý režisér a scénárista. Jeho filmografie nám může být blízká už jenom proto, že čerpá z nedávné minulosti a při zhlédnutí některých záporných či diskutabilních hrdinů si řeknem: „Hele, koukej, to je von.“ A myslíme každý svého prudiče. Jan Hřebejk je svůj hlavně tím, jak tyto antihrdiny dokáže prefabrikovat a vytvořit modely pro široké publikum. To víme.
Vydal ale básnickou sbírku „Patosání“. To asi všichni nevíme. Možná už ani on.
Ostře dokáže vidět náš svět prostřednictvím kamery a protagonistům vložit do úst slova, že jedna věta z nich složená dokáže vypovědět o své době víc, než jindy třeba sociologický průzkum toho času, nečasu. Umí se ve svých verších, byť je psal ve věku Rimbaudově, dívat kolem sebe. Dívá se kolem sebe, před sebou zřejmě ruce smotané do ruličky a skoro přesným slovem charakterizuje své okolí a sebe. Mnohdy ironicky, mnohem víc sebeironicky a hlavně s pocitem, že se to dá všechno ještě napravit.
Bohatá obraznost. Věc, kterou velcí filmaři dostanou do kolíbky a když to stačí dotlačit na papír ještě před svou sopečnou erupcí filmovou, je co číst, byť o tom sám autor nehaleká.
Jiří Žáček k tomu řekl: „ Prostořekost nepopírá naléhavost a étos je ušetřen okázalosti.“
Chci věřit tomu, že samotný titul sborníku autor chvíli převaloval v hlavě, avšak jeho zdůvodnění, že se to snadno pamatuje, je přesto kouzelné a vyjadřuje přesně vážnost, jakou přikládá své tvorbě.
Ale ty obrazy! Nedá mi to a něco tu ocituji, posuďte sami: "V hrudi jako by podupával ježek …", úvod z titulní básně Patosání. "Když víno vdechne vodu, tak pravda v něm se zalyká." Dvouverší z básně Polibek.
Musel bych opisovat téměř každou stránku. Kdo máte rádi Hřebejkovy filmy, přijmete, snad mohu říct určitě, i ta slova, psaná ve verších.

Jan Hřebejk: Patosání
vyd. Nakladatelství Mladá Fronta v edici Ladění, vydání 1., 1990

^{Zdroj fotografie: fdb.cz}