Dramatické účinky kofeinu

Zřejmě nejznámějším spotřebitelem kávy je francouzský romanopisec Honoré de Balzac, jenž svůj milovaný nápoj popíjel po nocích, za nichž tvořil, upravoval a přepisoval své romány. Dokázal takto nepřetržitě pracovat i šestnáct hodin, až mu zřejmě hlava sama padla vyčerpáním na stůl.

Povídá se, že Balzac vypil až šedesát šálků kávy denně a že kvůli této své zálibě záhy zemřel, ovšem jak potom vysvětlit, že fracouzský filozof Voltaire (vl. Jménem François-Marie Arouet) vypil denně 50 šálků a dožil se požehnaných třiaosmdesáti let?

Nemysleme si však, že káva se pila jen ve Francii, oblíbili si ji i naši spisovatelé. Např. Jan Neruda napsal fejeton, otištěný v Národních listech v r. 1874, v němž říká, že: Pijeme kávu ve dne v noci, ráno hned po vyspání a na večer pro uspání, ráno k najedení a v poledne pro trávení. Káva je nám - alespoň v Čechách, kde čaje požívá se dosud málo - mezi nápoji tím, čím brambor a chléb mezi jídly…

Zmínku o kávě mnohdy nalézáme i tam, kde bychom ji naprosto nečekali. Jako např. v rané práci Petra Bezruče s názvem Studie z Café Lustig, vycházející v roce 1889 v časopise &Svanda dudák (pod pseudonymem Ratibor Suk). Bezruč v ní popisuje brněnské štamgasty populární kavárny Veselý.

Ale také v Babičce Boženy Němcové: To řkouc, vyvedla babičku z kabinetu do salónu, kde byla přichystána káva, čokoláda a rozličné lahůdky.... Káva a podobné panské pití, to nebylo tenkráte ještě mezi lidem v módě. V díle Boženy Němcové však káva sehrála mnohem větší roli v satirické povídce Kávová společnost, jež vyšla v časopise Rachejtle a líčí odpolední dýchánek pomlouvačných maloměstských paniček. Povídka má zřejmě autobiografický ráz, poněvadž tyto snobské dámy pomlouvají ženu, jíž vytýkají vlastenectví a v níž lze rozpoznat samotnou Němcovou.

Přestože Němcová své kavárnice odsoudila, spousta umělců směřovala do kaváren své umělecké styky. Tady se nejen o umění hovořilo, tady se přímo tvořilo. Káva se stala tichým společníkem tvůrčího procesu. Karel Čapek napsal o pražské kavárně Union fejeton, který o tomto fenoménu mluví docela jasně: Netvařte se, jako byste nevěděli co Unionka znamená. Unionka je památka. Unionka je rezervace. Unionka je místo, kde – z piety nevyvětrán – tkví dech literárních a uměleckých generací.

Setkání v kavárnách se mohla mnoha umělcům stát osudovými. Jako v případě Karla Hynka Máchy, který v kavárně U Suchých poprvé oslovil svou Lori: „Prosím, jen pijte, panno, to vás příjemně zahřeje.“ (Trochu mi to kazí fakt, že Lori údajně pila čokoládu, ne kávu.) Mácha však navštěvoval kavárny rád, snad proto, že se tady stával středem pozornosti.

Náš velký básník mě tak nepřímo přivádí k odkazu kávy do poezie, a tak opět uveďme alespoň jeden příklad. Sbírku Konstantina Biebla, inspirovanou cestami na Sumatru a Jávu a vydanou v roce 1927, sbírku nazvanou "S lodí jež přiváží čaj a kávu".

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu
...
Pojedem spolu já a ty
vezmeš si jen kufřík a svoje rty

Slyším, že tady někdo křičí: "A co divadlo?" Na tomto poli máme příklad vskutku vzorový, napsaný více než před sto lety bratry Mrštíkovými. Určitě nemusím líčit, jakou kávu uvařila Maryša pro svého muže Vávru.

Do jakých dalších oblastí kultury káva prosákla, se dozvíte v II. díle tohoto článku, který vyjde 9. března.

^{Zdroj fotografie:zivotopisy.ireferaty.cz}