Kavárny převažují ve velkých městech a mnohým z nich dokonce přidávají na jedinečnosti atmosféry, příkladem za všechny je Paříž, kde stolky se židličkami na chodníku dotváří její neopakovatelné kouzlo. Však také právě díky tomu se do Paříže od nepaměti stahují umělci. Když v únoru 1939 mexická malířka Frida Kahlo navštívila právě toto město nad Seinou, zaznamenala v jednom ze svých dopisů dojmy z prostředí pařížské kavárenské bohémy, z něhož cituji: „ Na mou povahu je toho skutečně příliš. Raději bych seděla na zemi na trhu v Toluce a prodávala placky, než bych se spřáhla s těmi zas…pařížskými umělci, co si celé hodiny vyhřívají vzácné zadnice po kavárnách a bez ustání žvatlají o kultuře, umění, revoluci atakdále… Na druhý den ráno nemají doma ani co do huby, protože nikdo z nich nepracuje. Žijí jako paraziti na úkor bohatých stařen, které obdivují jejich uměleckého génia.“

Fenomén kaváren se pochopitelně nevyhnul ani Praze. První kavárnu tu založil arabský kupec z Damašku jménem Georgio Diodatio. Ten se v Praze usadil v roce 1703 a nejprve prodával exotickou kávu na ulici. Později se v Praze oženil, získal měšťanská práva a tudíž si mohl otevřít vlastní obchod a zároveň kavárnu v dnešní Karlově ulici v blízkosti Klementina. Georgio se ale v Praze “vyznamenal” i jinak. Kupodivu byl i přes svůj původ zapálený křesťan a od roku 1711 až do roku 1740 vydával spisy tvrdě zaměřené proti islámskému a židovskému náboženství, čímž chtěl dokázat jedinečnost a správnost katolické víry. Autor dobře znal prostředí arabského světa, ale v oblasti židovského náboženství se orientoval hůře. Rozhodně nepatřil k výjimečným spisovatelům a tak vyprodukoval povrchní a pomlouvačné texty, kterými jen škodil. Kupodivu do svých pseudofilosofických dílek umísťoval s oblibou reklamy na koření, kávu a čokoládu a rovněž je prodával ve svém obchodě stejně jako arabské knihy. Nakonec byl usvědčen z příklonu k luteránství a odvrátili se od něj jezuité. Židovská obec se postarala o krach jeho obchodních aktivit a k dovršení všeho neštěstí jej opustila i manželka. Další jeho literární pokusy zůstaly pouze v rukopisech. Nicméně jeho roli zakladatele pražských kaváren mu nelze upřít.

Opravdový rozvoj kavárenského života v Praze nastal až v 19. století. Postarala se o to generace národních buditelů, která zde debatovala o politice a umění. Ženy ale byly z tohoto života v podstatě vyloučeny. Kavárny symbolizovaly mužský svět plný doutníkové kouře, novin, časopisů a nekonečných diskusí o budoucnosti českého národa. Ženy se ale těchto nápojových libůstek nevzdaly, protože pořádaly soukromé kávové dýchánky doma ve svých salonech. Nad kávou a talířkem s moučníkem besedovaly o výchově dětí, vaření a služkách. Málokdy se věnovaly četbě, či jiným “ušlechtilým zábavám” jako muži. Na tyto domácí salóny pamatovala Magdalena Dobromila Rettigová publikací: Kafíčko a vše, co sladkého – Sto předpisů. Jak se všeliké nápoje i to, co je k přikousnutí při besedách neb společnostech paní a pánů, připravovat mají, která vyšla dvakrát v roce 1843 a 1845. Tyto kávové společnosti se rozmohly brzy ve všech městech. Ačkoliv to můžeme doslova nazvat určitou módou, byla káva vzácná a ne každý si ji mohl dovolit pít denně. Božena Němcová tyto „domácí salóny“ velmi satiricky okomentovala ve své povídce Kávová společnost, kterou anonymně uveřejnila v časopise Rachejtle. Tam popsala ony sedánky coby schůzky polointeligentních klevetnic, jež mezi sebou komunikují česko-německou hatmatilkou.

Zatímco ženy  plkaly v obývacích pokojích, muži se uchylovali k mnohem důležitějším tématům. Ostatně dostávalo se jim mnohem lepšího a důkladnějšího vzdělání, než dívkám. Čeští obrozenci skutečně rádi vyhledávali kavárny a takovým stálým štamgastem býval třeba i Karel Hynek Mácha. Oblíbil si jich hned několik. V Ungeltu se nacházela kavárna “U Komárků”, kde se setkávali hojně čeští vlastenci. Mácha se o tom zmiňuje v několika svých zápiscích z roku 1835. V této kavárně se také hrálo – jistý pan Brožek na fortepiano. V jiné kavárně U Suchých v Celetné ulici dokonce Mácha poznal svou osudovou lásku sedmnáctiletou Lori &Somkovou, která se zde ocitla spolu s Tylovými ochotníky. Sama zaznamenala vzpomínku na setkání s Máchou, z niž vyplývá, že tehdy pila čokoládu objednanou Tylem. Historie kavárny U Suchých sahá před rok 1774, kdy se ještě nazývala Melitschova. Mácha rovněž poznal v létě 1834 na své pouti do Benátek tamní kavárny, které se staly tradicí místního společenského života. Nabízely třeba i citronádu a studenou vodu. V Ljubljani na zpáteční cestě do Čech Mácha ochutnal drahou kávu za 20 kr. (krejcarů). Pro ilustraci dodávám, že Máj vydaný Máchou vlastním nákladem se prodával za 30 a 22 kr.

Po roce 1989 vznikla v Praze řada nových kaváren, vrátil se do nich zas čilý ruch, už zase se v nich setkávají mladí umělci a intelektuálové. Ačkoliv dnes už považujeme kávu i čokoládu za běžné nápoje, není od věci si občas připomenout, že ještě před pár desetiletími, tomu bylo jinak. Vždyť i ve známém Kájovi Maříkovi popíjel hlavní hrdina čokoládu coby převelikou vzácnost.

Zdroj fotografie: nicholas-eaton.com