Už od dětství ho nesmírně fascinovala letadla. Poznal je jako kluk za války s Němci, když se nad jeho rodnou vsí odehrál letecký souboj německých a ruských letadel. Malý Jurij byl soubojem i letadlem tak fascinován, že ho to poznamenalo na celý budoucí život.

Narodil se 9. března 1934 ve vsi Klušino u Smolenska do rodiny kolchozníků – skladníka a dojičky. Malý Jurij byl dítě veselé, živé i zlobivé, ale čestné. Když jeho učitelka zjistila nějakou lumpárnu a zeptala se, kdo to byl, Jura odpověděl: „Byl jsem to já, ale už se to nestane.“

V šestnácti hodlal Jurij odejít z domova, aby nebyl přítěží. Chtěl studovat v Leningradu, tam ale nebylo místo, tak nastoupil na odborné učiliště u moskevkých Ljuberckých železárnách, kde se vyučil slévačem ocele. Později přestoupil na Technickou školu v Saratově na Volze, kde ho naučili rozumět traktorům. Tam se přihlásil do Aeroklubu, kde také absolvoval svůj první let, na starém letadle Jak-18, potaženém plátnem. Později na něj vzpomínal: „Ten první let mě naplnil pýchou a dal smysl celému mému životu.“ Z Aeroklubu šel jednadvacetiletý Gagarin do Pilotní školy v Orenburgu na řece Ural, kam nastoupil jako vojenský kadet. Byla to škola pro piloty stíhacích letadel. Pořád mu s letadlem nešlo hladce přistávat, až vynalezl jednoduchý zlepšovák: protože byl malý a špatně viděl z kokpitu na ranvej, dal si pod sebe polštář. Od té doby přistával hladce.

V Orenburgu se seznámil se zdravotní sestřičkou Valentinou Gorjačevovou, svou jedinou budoucí ženou. Vzali se v říjnu 1957. Orenburskou školu absolvoval s vynikajícím prospěchem. Nedlouho po svatbě byl převelen na základnu Murmansk, asi 300 km za polárním kruhem, kde měl provádět průzkumné lety na strojích Mig-21. Od října 1959 probíhaly s piloty tajné zkušební pohovory pro výběr budoucích kosmonautů. Byly tak tajné, že ani sami piloti dlouho netušili, jaký mají četné rozhovory s komisí, psychologické testy a zdravotní vyšetření smysl. Gagarin se dostal mezi šťastných dvacet z celkem 2200 kandidátů. Po dalších mnohých testech nakonec soupeřil už jen s jedním, s Germanem Titovem. Do poslední chvíle nebylo jasné, kdo z nich vlastně poletí. Ani šéf výcviku Nikolaj Kamarin nebyl plně rozhodnut, spíše se přikláněl k Titovovi, ale patrně rozhodli „shora“. Gagarin měl pro sovětský režim lepší předpoklady díky svému původu: byl synem kolchozníka, kdežto Titov syn učitele.

Velký den nadešel 12. dubna 1961. Jurij Alexejevič Gagarin obletěl jako 1. muž v historii planetu Zemi za 108 minut. Přistání neproběhlo zcela bez problémů. Loď Vostok začala rotovat a Gagarin se musel katapultovat. Ale přežil ve zdraví a to bylo hlavní. „Teď ať se nám ostatní země pokusí vyrovnat,“ radostně oznamoval telefonem Chruščovovi krátce po přistání. Hned poté se rozběhl mediální kolotoč. Dosud neznámý stíhací pilot se stal hvězdou první velikosti a světového významu, jemuž se v několika dalších letech rovnali snad jen Beatles.

Pokud byly do té doby veřejné oslavy řízené, pak prvního kosmonauta lidé vítali s upřímným nadšením, a to nejen v sovětských zemích. Již koncem dubna 1961 vyrazil na první zahraniční cesty. Jako první zemi navštívil Československo, pak Bulharsko, Finsko… Postupně obrazil skoro celý svět. Další a další zahraniční cesty od prosince 1961 jej postupně dost vysilovaly. Nikolaj Kamanin, jenž Gagarina doprovázel, si na Cejlonu do deníku poznamenal: „Pokoušejí se z Gagarina vyždímat maximum… Vůbec je nezajímá, jaký to na něj bude mít vliv.“ I sám Jurij se mu svěřil, že „už je skoro na dně svých sil.“ Neustálé cesty, napjatý časový plán i veřejná vystoupení Gagarina stresovaly. Proto nacházel únik v alkoholu. A aby neurazil, nesměl odmítnout přípitek na jeho počest tam, kde mu jej nabízeli. Neustálými cestami navíc zaostával za ostatními kosmonauty ve výcviku. Nejvyšší vedení mu ale zakázalo nejen znovu vzlétnout do vesmíru, ale i pilotovat stíhačky. Pro Sovětský svaz byl živou ikonou technologických úspěchů a proto byl jeho život důležitější než zájem znovu létat.

Nikita Chruščov byl Gagarinem nesmírně nadšen a hned si ho oblíbil. Jako přítel jej zval na četné oslavy, kde se bujaře veselili. Být Chruščovovým přítelem však znamenalo být nepřítelem jeho politických rivalů. Proto po nástupu Brežněva k moci v roce 1964 se změnil i vztah nejvyššího vedení ke Gagarinovi, neboť představoval úspěch předchozí garnitury. Za Brežněvovy vlády mu byly zahraniční cesty značně zkráceny.
Od roku 1964 tedy začal studovat v Moskvě na Žukovově akademii, kde zkoumal vývoj raketoplánu. Po smrti svého přítele, konstruktéra vesmírných raket Sergeje Koroljova se rozhodl, že se vrátí do vesmíru, a bylo mu dovoleno trénovat na místo náhradníka v misi Sojuz roku 1967. Bez ochranné ruky Koroljova i Chruščeva musel navíc bojovat o svou pozici v Hvězdném městečku s kremelskými generály, což se projevilo i na jeho povaze. Byl občas nedůtklivý a podrážděný. Tento stav se ještě prohloubil po tragické smrti kosmonauta Komarovova při neúspěšném přistání se Sojuzem. Později byl z obavy před ztrátou z dalších letů stažen, takže na vesmír mohl zapomenout. Jeho žádosti o zrušení stažení z letů však nebyly vyslyšeny, a tak se opět nořil do zapomnění večírků.

18. února 1968 získal diplom na Žukovově univerzitě. Zase toužil létat v letadle. Již dlouho nelétal. 27. března, krátce po svých 34. narozeninách, nasedl s instruktorem do stíhačky MiG-15, aby se zacvičil na modernější letoun. Z dosud ne zcela vyjasněných příčin se však stroj zřítil, aniž by se oba piloti katapultovali. Svět tak ztratil jednoho z nejoslavovanějších mužů své doby. Člověka, jenž se vždy snažil pomáhat druhým, muže čestného a odvážného, jehož lze bez nadsázky a patosu označit za pravého hrdinu.


Zdroj obrázku: jensunmack.dk