Ptáci si vesele prozpěvovali v oslavné ódě na příchod jara a honili se po střechách domů. Ti odvážnější se snesli na okenní rámy a zvědavě nakukovali do lidských obydlí. &Stěbetali jeden přes druhého, jako by se překřikovali ve velké hádce, kdo první spatřil jarní královnu.
Tuto nádhernou idylku přerušil Milan. Vtrhl do Petřina pokoje jako velká voda, popadl ji za ruku a dal jí pár šupů přes zadek.
„Už dost! Už dost!“ ječela po chvilce, kterou milosrdně strpěla mlčením, a snažila se mu vysmeknout.
Přestal, ale nastavil dlaň a rozkázal: „Stuhu!“
Bez odmlouvání našla v šuplíku mašli, kterou už pro něho měla od večera připravenou a namotala jí kolem jeho pomlázky. Spokojeně odkráčel a vydal se stejným způsobem zkazit to krásné ráno matce.
Petra nemeškala. Hodila na sebe pár svršků a jen tak bez snídaně pospíchala ven. Než odemkla, zastoupil jí cestu táta, kterého před jejím únikem varoval Milan. Petra stála jako ovečka a usmívala se nad otcovými decentními ranami.
„Chci vajíčko,“ sdělil jí nekompromisně, ačkoliv věděl, že žádné u sebe nemá.
„Nezazpívals koledu - nedostaneš vajíčko,“ odvětila pohotově. Aby mu to nepřišlo líto, dala mu štípanou pusu. Přesně takovou, jakou mu ráda dávala, když ještě za sebou tahala kačera. Pak mu poradila: „V kuchyni jich je dost - a malovaných.“

A takhle nějak to končí: 

„Je mi zle,“ blekotal. „Asi umřu.“
„Ty teda vypadáš,“ zaslechl odněkud z dálky Jirkův hlas a hned se mu ulevilo - Jirka mě nenechá umřít! S úlevou se skácel zpět na gauč. Téměř nic nevnímal, jen studenou záplavu na svém čele, která mu tam vzápětí přistála.
Pak se mu zase udělalo zle. „Budu zvracet. Rychle!“
Čísi ruce, snad Jirkovy, ho zvedly a podpírajíce ho, donutily ho k chůzi. Dovedly ho k záchodové míse a opustily ho. Konečně si ulevil a pak se s hekáním svalil na zem. Chtělo se mu zoufale spát. Sotva však zavřel oči, budila ho nějaká zrzavá holka. „Milane, vstávej! Takhle tu nemůžeš ležet! Na, vem si tohle!“ položila mu na čelo příjemně chladivý ručník.
Jak jsem se sem dostal? Co se stalo? rozhlížel se. Všechno bylo tak matné, jako by to byl jen sen. A není to snad sen? Cítil se zmatený a dezorientovaný. Co tu vlastně dělám? Jaký je den? Co se stalo?
Až když se za zády zrzky objevil Jirka, vybavilo se mu několik útržků. Velikonoce!

Tak zítra se všichni držte a řekněte si včas "už dost!"

^{Jedná se o ukázky z mé prvotiny Vůně květů lásky (nakl. Petra, 1999)
Další ukázky z mé tvorby najdete na: www.sweb.cz/ sindelarovar
Upravena fotografie z: zs.milicov.cz}