Úplně první, co mě ťuklo do nosu byl předstartovní kvas. A úleva z vědomí, že se mě to netýká. Vzápětí radostná euforie, jak dramaturg pořadu, jehož svědkem jsem mohl být, uchopil předváděnou hudební materii a zasadil ji tam kam patří. Do živého prostoru, kde je, když zazní úvodní tóny písně, tichoučký každý, protože chce a ne proto, že se to nosí. Do hospody, kde v mezičase mezi hudbou a slovem, slyšíte přirozený šum a jak jsem zjistil kolem sebe, různojazyčné sdělování okamžitých úvah a dojmů.
&Sanson, jako žánr, patří mezi lidi, ti se ho musí dotýkat a když už potřebují si ťuknout sklem v ruce, velmi rychle si osvojí nutnost křísnout sklenicemi o sebe do rytmu.
Protagonisté večera v sestavě Sandra Nováková, Mário Bobek, Lena Geislerová a Petra Nesvačilová zdařile ničili představu, že šanson musí být rozervaný a nejlépe sociální případ. &Sanson, stejně jako blues, má v našich zemích nesmyslnou popisku - vážný.
Zpěvačky a zpěváka doprovázel pianista Jan Bílek. Večerem provázel slovem Filip Rajmont, zaručený tahák na ženské. V publiku přeci jen převládaly. Alespoň mně se to zdálo. Ale, třeba jsem si jen těch ostatních příliš nevšímal.

Před sebou mám kytku. Do jejích pestíků strčí své sosáčky včely. Držet palce a mávat jim na cestu začnu, s tím lze  počítat. Pak ale přiletí mezi ně čmelák a já v tu ránu pozoruji, jak si mezi nima počíná a jak je dnes naladěný a zda-li má čas, ovšem, na kus řeči. A on bzučí ano, ano. Mário Bobek mezi včelkami na květu muziky... Někdy až lehce vykřikoval své texty do publika, ale zdál se nejvíc přesvědčivý.
Myslím, že Aňa Geislerová, která přišla zkouknout nejen sestřičku, by s tím, dle jejího zaujetí, souhlasila.
Jen nadhazuji, že přesnost patří k výsadám králů. Vím, že monarchie dávno skončila. Ale avizovat začátek v 19.30, na vrata napsat 20.00 a pak uhodit do kláves ještě déle, profíci nedělají. Ještě, že jsme seděli v té hospodě.

Barování, šansonový večer, "A" studio divadla Rubín, 18.3. 2007

^{Zdroj ilustrační fotografie. bar-gear.com}