V Africe a přece doma
30.03.2007
Jaromír Komorous
Výtvarné umění
Snad bude někdy jaro déle než týden. Metrem na Hradčanskou, přes ulici do Dejvic, kousek pěšky mezi vily všech možných velvyslanectví do Pelleovy ulice a jste tam. Půldenní výlet i s jedním točeným a návštěvou galerie. Dvoupatrový barák, napěchovaný uměním jednoho člověka. Galerie Anderle, kde svůj voňavý kumšt nabízí Jiří Anderle.
Jeho grafiky zvou na majestátní výstavu z čekáren všech možných místních spojů a stěny takto vyzdobené jsou rozhodně důstojným oponentem krásy vedle na stěně domu pomalovaným graffiti. To taky dokáže být krásné, ale většinou takové, že vzniká z pouhé touhy počmárat prázdné místo na zdi čímkoliv.
Ale tyhle řeči nejsou účelem tohoto článku. Tím je pozvánka do prostor, kde vám bude dobře, pokud nejste dokonale okoralí ze sledování politické scény, či jiného přiblblého seriálu.
Andrleho práci sleduji již nějaký rok. A troufám si tvrdit, že to má pořád vzestupnou tendenci, byť Mistrovi už nějaký pátek je.
Jeho grafiku považuji za vrchol současné české tvorby. Pozor, názor vždy subjektivní a zdaleka ne každý to musí mít taky tak. Já to tak mám. Jeho postupy a výsledby kresby jsou tak jiné. Obraz Léto. Klasicivní kříž, respektive muka a s Mistrovou imaginací pojatá matka s dítětem. Čtyři roční období s osobnostním průřezem života. S ohromnou péčí a s touhou po filigránském detailu namalovaná babička. Nakonec, zrovna ona kouká na vás ze všech možných zastávek.
Mezi grafikou a malbou je vystavená většinou dřevěná figurativní tvorba domorodců Afriky. Třeba jsou tam k vidění stará vrata s reliéfy čehosi a kýhosi. Příbuznost vidění světa mezi Andrlem a touto Afrikou je nabíledni.
Co mě fascinuje a je to přenesitelné do jiného druhu kumštu, je jeho schopnost sáhnout po něčem, dle jeho mínění i kontextu díla podstatném a tomu dát výtvarnické maximum. A vedle nechat s bídou obrysy, či jen ve stínu skvrnu. Jít tak daleko, že půlka ruky je živá a cukají v ní žíly a druhá je nahozena tak nakvalt, jako kdyby žena už volala k obědu.
Tak procházíte tím nádherně pojatým domem a každý na zdi visící kus té velkolepé práce vám ukradne kousek života, protože Anderle pracuje pro diváka tím nejhezčím způsobem, totiž tak, že až za chvíli si začnete myslet, ty vogo, já asi vím, o co mu šlo, ale to stojí trochu času, no. Projdete přízemí a první patro a vystoupáte do podkroví. A dostanete pecku největší. V podkroví je umístěna sbírka afrických plastik a v takovém množství, že to až vyráží dech.
Ukradl jsem Jiřímu Andrlemu slova, nevidím důvod, aby to někdo říkal jinak.
"Africké umění působí slovy nepopsatelnou silou, strhujícím bohatstvím forem, hlubokou lidskostí, tajemným poselstvím do budoucnosti.."
Ano, ano, ano, pramen živé vody na někdy uvadající evropskou tvůrčí imaginaci, na civilizaci přešlechtěnou pseudosoucitem, na lidstvo unavené ze sebe.
Zajeďte tam. Vždyť to máte pár ulic.
Zdroj fotografie: tipynavylety.cz